Paní Helena zavzpomínala na růžový svatební kostýmek, který jí ušila kamarádka, i skromnou kytici karafiátů. „Svatbu jsme měli jen malou, všechno bylo ještě na lístky,“ doplnil 87letý pan Jaroslav a prozradil také to, že se se svou ženou, která je o čtyři roky mladší, seznámil dva roky před svatbou. Data vůbec sypal z rukávu: například kdy se narodily děti nebo to, že se do Poruby do právě dostaveného domu přistěhovali 16. prosince 1957 (a od té doby stále bydlí ve stejném bytě).

Sedlaříkovi vychovali tři děti, syna a dvě dcery, a radují se z osmi vnoučat a deseti pravnoučat. „Nikdy jsme si neřekli, že půjdeme od sebe, nehádali jsme se, všechno řešili v klidu… Někdo řekne, že to nejde, ale jde to,“ tvrdí paní Helena. Říká, že jsou si s manželem povahově podobní a že vždy byli hodně „pro rodinu“. Toho si na svém muži nejvíce cení. On je jí pak vděčný za to, jak vždy dbala o rodinu a jak se o něj nyní, když ho nemoc upoutala na lůžko, obětavě stará. A že jí své „Ano“ řekl teď počtvrté – po stříbrné, zlaté a diamantové svatbě – opět bez zaváhání.

Z pětašedesáti společných let si odnášejí většinou hezké zážitky. „Chodili jsme do přírody, cestovali i s dětmi, třeba na dovolené k moři… Později jsme projeli Evropu a byli jsme také v Rusku,“ dodala Helena Sedlaříková.