Vojtěch Kovařík, student Fakulty umění Ostravské univerzity a varšavské akademie výtvarných umění, ve svých obrazech zpodobňuje hrdiny převzaté z filmů, mytologie, života celebrit i biblických příběhů, které přesazuje do jiného prostředí a vytváří jim nový kontext deformující jejich typické vlastnosti.

Pod vlivem prostoru v Galerii Dukla snad Kovařík přistoupil na procesuální charakter expozice obměňující se v čase, stejně jako se zde kdysi měnily plakáty. Namísto ryzího přitakání filmovému médiu však Vojtěch Kovařík přece jen volí alternativu. Mohutné heroické postavy vystupující z jeho pláten jsou totiž na hony vzdáleny filmové estetice a kinematografickým modelům, neboť namísto akce je obestírá archetypální bezčasí, které nerozptýlí ani čpící pot exponované maskulinity.

Zatímco film dosahuje kýženého cíle narativními postupy a akční naléhavostí, Vojtěch Kovařík činí přesný opak, protože hrdiny vrací do hájemství ikon, v nichž je život trvale petrifikován. Namísto hic et nunc (tady a teď) volí spíše formu devočních obrazů, která jeho hrdinům – rekrutujícím se zpravidla ze současné říše pomíjivosti – poskytuje příslib věčnosti, tedy de facto týž, jenž příslušel již mytologickým hrdinům či křesťanským mučedníkům, ale který zároveň mohli okusit i hrdinové socialismu. Ano, jinde by snad mohla být tato asociace násilná, ovšem ve stínu sorely, v němž se Galerie Dukla nachází, má – podle mého soudu – své opodstatnění. Jestliže totiž můžeme výstavu číst jako více či méně skrytý odkaz na historii místa (ať už ve vztahu k utopii, kterou nabízí filmový pás, či utopii spočívající v nastolení nového společenského řádu), měli bychom dopřát sluchu i otázce, proč se právě v Ostravě tématu hrdiny tak daří a proč Vojtěch Kovařík není zdaleka první, kdo se jím zde zabývá. Snad je to lokální predestinací, snad sociální skladbou místní populace, pro niž bylo a mnohdy stále je přirozeném východisko svěřit své naděje do rukou jiných. Vojtěch Kovařík ale v každém případě svými pracemi rezonuje s lokální podvratně „heroickou“ tradicí rozvíjenou již skrze Balabánovu sérii světců, Halberštátovy hasiče – kteří vlastně představují sekularizovanou variantu svatých pomocníků – či bojovnice Hany Puchové, slabé a dětsky naivní, přesto schopné triumfovat nad silnějším protivníkem.

Nešlo by ale zřejmě o autora s ostravskou zkušeností, kdyby u něj nakonec stejně nepřevážil spíše disfunkční obraz hrdiny, který kráčí v šlépějích Surůvkova Batmana či Ježíše coby „cvičence“ Kamery Skury.

Tomáš Knoflíček, kurátor Galerie Dukla