Výkladní skříně obchodů přirozeně neinformují jen o sortimentu nabízeného zboží a neslouží k pouhému stimulu našich potřeb konzumenta. Výlohy zároveň představují výmluvné svědectví o momentálním stavu dané společnosti, neboť nepřímo referují i o jejích demografických, politických či socioekonomických výkyvech, a to zvláště v situacích, kdy svou tradičně dedikovanou roli neplní a zůstávají z různých důvodů prázdné či dokonce zabedněné.
Projekt skupiny Rafani připravený na míru Galerii Dukla, jež je sama ve své podstatě souborem výkladců, představuje autentickou kolekci snímků právě takových prázdných obchodních prostor. Jejich disfunkční stav a současně významná koncentrace na jednom místě nutně vyvolávají nepříjemné pocity a snad i úzkost v předtuše událostí, které by mohly implikovat. Zároveň jsou však i něčím dráždivě přitažlivým, protože – přes veškerou všednost – dávají průchod lidské fascinaci vlastním úpadkem, takže v nadsázce vlastně v malém nabízejí totéž, co skýtá pohled na zaniklé civilizace či ruiny starých staveb, k nimž již od romantismu chováme zvláštní melancholickou úctu.
Tyto snímky přitom záměrně postrádají bližší indicie, které by vysvětlovaly daný stav objektů. Může tak za ním stát de facto cokoli – od poklesu kupní síly a úbytku obyvatelstva přes současnou marginalizaci významu městských center či vlastnické spory až třeba po veřejné nepokoje, karanténu nebo válečný stav. Obecnost zde však jde ruku v ruce s iluzí reality. Způsob adjustace fotografií metodou velkoformátového polepu, užívaného především v reklamě, totiž vytváří zdání skutečných prostorů, které jsou v podstatě jakousi potěmkinovskou vesnicí naruby, v níž je namísto prosperity exponován úpadek a lokální selhání. V konečném důsledku tak vlastně výstava zpravuje o konfliktu a možném pádu veřejného prostoru a za jeho viníka označuje i postupující virtualizaci světa, neboť je to – slovy v Německu usazeného jihokorejského sociologa Byung-Chul Hana – právě digitální médium, jež „jako takové privatizuje komunikaci, když produkci informací přesouvá z veřejné do privátní sféry“.

Rafani
Umělecká skupina Rafani existuje na české umělecké scéně od roku 2000. Průběžně se ve skupině vystřídala řada umělců a teoretiků. Aktuální členové skupiny jsou Ondřej Brody, Jiří Franta, David Kořínek a Luděk Rathouský. Skupina je známá svým společensky a politicky angažovaným přístupem k umění. Pravidelně vystavuje v českých galeriích a institucích, stejně jako v zahraničí (Polsko, Německo, Finsko, Francie, Bulharsko), známá je i svými performancemi a instalacemi ve veřejném prostoru. Rafani mimo jiné uskutečnili tyto akce: Láska, Sudety, Demonstrace demokracie, Český les, Příčina, Plán, Boj, Bianco, Naplnění veřejného prostoru a jiné. Od roku 2007 do roku 2011 nepoužívali ve veřejných prezentacích psaný text, názvy výstav a akcí z tohoto období proto nejsou známy. Na filmovém poli debutovali Rafani dokumentárním filmem 31 konců / 31 začátků, který byl v roce 2011 oceněn na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Výstava a doprovodný program se uskutečňují za podpory Ministerstva kultury ČR a statutárního města Ostravy.