Paměť kraje (21. 9. – 12. 11. 2026)

ŽEŠKA LARINA: PAMĚŤ KRAJINY

O mně
Jsem akvarelová malířka a vedu také akvarelové a kreativní dílny pro děti i dospělé.
Pocházím z Ukrajiny, ale už dvanáct let žiji v Ostravě, kde jsem našla svůj domov.
Na akvarelu mě fascinuje jeho tekutost, pohyb a proměnlivost. Mám ráda okamžiky, kdy voda a pigment vytvoří něco, co jsem sama nečekala. Věřím, že právě tyto „šťastné i nešťastné náhody“ dávají obrazům život.

Ostrava pro mě byla zpočátku náhoda, do které jsem se postupně zamilovala. Industriální krajina ve mně vyvolává pocit síly, energie a příběhů lidí, kteří ji utvářeli.

„Když člověk staví, krajina roste. Když přestane stavět, příroda si ji pomalu bere zpět.“

Ve svých obrazech si hraji s barvami, strukturami a omezenou paletou. Barvy nevolím podle skutečnosti, ale podle emocí, které ve mně místo vyvolává. Omezená paleta mi pomáhá vytvořit jednotný celek a zároveň hledat mnoho odstínů v několika málo barvách.
Nejdůležitější je pro mě atmosféra.

„Nechci malovat jen místo. Chci, aby divák cítil energii, která v něm zůstala.“

Dříve jsem se věnovala především poloabstraktním krajinám moře a botanické ilustraci. Dnes mě nejvíce inspiruje Ostrava a její proměna.

O výstavě

Tato výstava vznikla z mého osobního vztahu k Ostravě.

Název se zrodil až poté, co vznikly první obrazy. Když jsem se na ně zpětně podívala, uvědomila jsem si, že nemaluji jen konkrétní místa, ale především pocity, které ve mně vyvolávají.

Na obrazech se objevují Dolní oblast Vítkovic, Bolt Tower, Nová radnice, Lysá hora nebo Olešná. 

Jejich společným tématem je proměna.

Nejprve byla příroda. Poté přišel člověk a krajinu změnil. Dnes se některé industriální stavby proměnily v místa kultury, setkávání a poznávání a příroda si vedle nich znovu nachází svůj prostor. Proto se v obrazech objevují květiny, trávy a rostliny.

„Nejsou ozdobou. Jsou symbolem nové kapitoly těchto míst.“

Různé barevné palety představují různá roční období, různé nálady i různé způsoby, jak jedno místo prožíváme.
Přeji si, aby divák výstavou procházel jako cestou. Aby vnímal nejen architekturu a krajinu, ale také sílu lidské práce, času a proměny.

„Ostrava se pro mě stala domovem. A každým obrazem znovu objevuji její krásu.“