Michalovi je 13 let. Dá se říct, že fotil dřív, než začal mluvit. Svůj první foťák dostal ve třech letech, ale ještě dříve bral fotoaparát tátovi. Focení a studiu fotografických technik věnuje veškerý volný čas. Když má volno, vydrží s přístrojem v ruce od rozednění až do setmění, a potom ještě cvaká na stole v pokoji nejrůznější makrosnímky.

Neumí si představit život bez focení. Vnímá to jako své poslání. Den, kdy nefotí, považuje za ztracený. A fotit chce skoro vše. Lidi, zvířata, krajiny. Neláká ho jen architektura a technika. Dle jeho názoru je na živých objektech nejlepší, že nikdy neudělá dvě stejné fotky. Vždy je něco jinak. Světlo, opadne list, kruhy pod očima.

Michal nerad mluví. Z rozhovorů s lidmi má fobii, a tak se světem komunikuje hlavně fotografií, psaním povídek a básniček. Fotí svět, jak ho vidí a jak by ho vidět chtěl. Snaží se ukázat na fotografiích hlavně to hezké, co má rád. Sám říká: „Mým cílem je dělat fotky, které nebudu muset vysvětlovat. Chci, aby se mé fotografie líbily a aby jim lidi rozuměli. Chci, aby ukázaly krásy světa všem, kteří by je bez fotky či videa nemohli nebo neuměli vidět.“

Petr Bogár