Narodila se ve znamení Vah v roce 1999. V osmi letech přišla do kurzu pro děti do ostravského QQ studia (produkční společnost, která např. vyrábí animace nebo znělky pro televizní pořady, třeba Bludiště, Medúza či Pod pokličkou) a „zaháčkovala se“: do kroužku animace chodí dodnes a tvrdí, že nebýt Elen Mrázové, SUŠ by určitě nedělala. „Už v deseti letech jsem se rozhodla, že budu studovat umění a budu se tím živit,“ vzpomíná se smíchem.

„Na ,vážno‘ jsem s animací začala v 15 letech. Učím se všem pravidlům, stylům… všemu, co k tomu řemeslu patří, protože i umění je v důsledku řemeslo. Prostě pořád se učím – a vidím, že proces učení nikdy nekončí, takže ještě dlouho budu,“ přemýšlí letos plnoletá dívka. Její výtvarné pokusy prý začaly už v raném věku maminčinou rtěnkou. Když se k ní dostala, „vyzdobila“ všechno, na co dosáhla. A že prý rodiče byli moc rádi, když „objevila“ papír a pastelky.

Coby jablko se Dorota od rodného stromu poněkud odkulila: rodiče se věnují právu, starší bratr chce pracovat u bezpečnostních složek a druhý chce být hasičem. „Všichni jsou úžasní. Podporují mě a ponoukají, ať pilně pracuju,“ říká o své rodině.

Její rukopis se už částečně vyrýsoval, byť stejně, jako se mění její osobnost, mění se i styl jejího výtvarného vyjadřování. Zatímco animace jsou ještě dětsky roztomilé, „snové“, malby jsou už mnohem „dospělejší“ a smalty až podivuhodně vyzrálé. „Animace vycházejí z mého mladšího já, které ještě moc nereflektovalo, že svět nejsou jen květinky a motýlci, ale že dokáže být i zlý a krutý. V malbách se vyjadřuji zase jinak a i u nich nemám jen jeden styl: v jednom jsou spíše emoce, v druhém zase snový svět. Pořád se vyvíjím. Jsem ve stádiu, kdy jsem se svým uměním šťastná, což ovšem neznamená, že nechci jít dál,“ vypráví se zápalem.

To, že nezřídka maluje pihovaté dívky s rudými vlasy zcela bez šatů, prý není erotika ani exhibicionismus, ale „přírodní ztvárnění“, nezatížené jakýmikoli náznaky a predikcemi, které by oděv dával. „S oblečením se můžete jako divák spojit, už nějak stylizuje, něco naznačuje. Když jsou nahaté, můžete se spíše napojit na jejich emoce a pocity,“ vysvětluje Dorota Kaustová a jedním dechem dodává, že je pro ni lehčí vyjádřit se svými díly než slovy. „Například jablko v každém evokuje něco jiného. A stejně tak v mých obrazech, přestože všechny dělám s určitou myšlenkou, může každý najít něco jiného. Hlavně si přeju, aby z nich vyzařovaly emoce. Kladné i záporné… Chtěla bych lidi donutit, aby při pohledu na obraz něco cítili.“

Další technikou, do níž se pustila, jsou smalty. Jednou i dvakrát měsíčně jezdí do umělecké dílny ve Frýdlantu nad Ostravicí, mekky smaltu, a tvoří. A opět jiným rukopisem. „Je řada možností, jak tuto techniku využívat. Časem jsem zjistila, že mi nejvíce vyhovuje černá a bílá barva. Někdy přidávám i zlatou tuš,“ osvětluje další ze svých uměleckých disciplín.

Poprvé mladičká umělkyně vystavovala ve své oblíbené kavárně Ostravanka Coffee Shop, „opravdovou“ výstavu pak měla loni na podzim v galerii Výtvarného centra Chagall v Brušperku. Nyní se představí Porubanům kolekcí nazvanou Život v Galerii na schodech v budově radnice. Od 3. dubna do 4. května tam budou k vidění Dorotiny smalty, digitální malby a kresby, z nichž část vytvořila právě pro tuto příležitost.