Po šedesáti letech si slib stát při sobě v dobrém i ve zlém při své diamantové svatbě připomněli na radnici porubské, protože v Porubě už léta bydlí. Marie a Jaroslav Kolbabovi vychovali dceru Evu a těší se z vnuků Honzy a Martina, na jejichž úspěchy ve studiu jsou pyšní.

Docent Kolbaba dostal po ukončení studia umístěnku do Poldiny huti v Kladně, ale kvůli paní Marii, která tehdy ještě nebyla jeho ženou, se chtěl vrátit do Ostravy. Místo dostal ve vítkovických železárnách v rourovně. Pracoval také v Nové huti a ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré, kde byl vedoucím ekonomického výzkumu. Po pěti letech se vrátil do Nové huti a odtud vedla jeho cesta za katedru ekonomické fakulty Vysoké školy báňské, kde zůstal až do odchodu do důchodu. Paní Marie celý život pracovala jako účetní a později vedoucí účtáren. Jejich společným koníčkem byla kultura, měli předplatné do ostravských divadel a byli členy klubu čtenářů. Za mlada také hodně cestovali – jak po České republice, tak do zahraničí. Od sedmdesátých let mají malou chatu na Bílé. „Poměrně hodně jsme se tam napracovali, každou sobotu, když jsme skončili v zaměstnání, jsme odjížděli tam,“ vzpomínají.  „My se nikdy nenudíme, nám čas spíše chybí,“ smějí se a dodávají, že mají dva zloděje času – televizi a počítač.

Držet se i v pokročilém věku v dobré formě jim pomáhá mimo jiné moderní lékařská věda. Každé ráno cvičí, zdravě a střídmě se stravují. A co považují za nejdůležitější pro dlouholeté manželství? Pan Jaroslav vyzvedává manželčinu nekonfliktní povahu i to, že mu vždy vytvářela perfektní zázemí: „Je klidná, s každým vždy dokázala vyjít. Není troublemaker (v překladu člověk, který dělá problémy), to spíš někdy já… Taky vždy byla velice pracovitá – a je dosud, pokud jí to zdraví dovolí.“ Oba pak přidávají vzájemnou toleranci.