Cyklus Tušení stromů průběžně vzniká asi od roku 2015. Je sestaven z urbanistických i krajinných detailů a polocelků, jejichž jednotícím prvkem je zachycení stínu stromů. 

Název cyklu je inspirován populárně naučnou záhadologickou trilogií Ludvíka Součka Tušení… Tušení stínů, Tušení souvislostí a Tušení světla. Mimochodem sám Ludvík Souček byl milovník fotografie a jejím propagátorem, napsal několik knih o fotografování, v deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku a je autorem několika monografií, mimo jiné i o Janově oblíbeném fotografovi, kterým je Jaromír Funke.

Druhým zdrojem inspirace pro fotografický cyklus Tušení stromů byla Cimrmanova filozofie externismu. „Pravím-li,“ řekl Jára Cimrman, „že existuje toliko okolní svět a neexistuji já, neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Existence a patrnost jsou totiž dvě naprosto různé věci.“

A tak i na fotografiích Trtílkova cyklu jsou patrné stromy, které se v rámci zachycené scény vlastně nevyskytují – neexistují. Pozorovatel je může skrze zachycení jejich stínů pouze tušit, a to často velmi zřetelně.  Autor se snažil propojit prvek tušeného a prvek reálně nazíraného a z těchto prvků vytvořit esteticky působivou kompozici. Občas si neodpustil i trochu optického humoru, jindy nechává vyrůst stromy na fasádách budov anebo na rozpraskaném dně vyschlého rybníka.