„Bylo stejné vedro jako dnes,“ řekla jako první vzpomínku na svatbu, kterou měli s manželem Pavlem 1. července před padesáti lety, Alena Horáková. Vdávala se v bílých krátkých šatech s krajkou, jak bylo tehdy moderní, a s kyticí z karafiátů.

Horákovi rok bydleli u jejích rodičů v Klimkovicích, tam se jim narodila první ze tří dcer. Pak se přestěhovali na sedmý porubský obvod, kde bydlí dodnes. K Porubě se váže i jejich seznámení: poznali se na Josefa na čaji o páté v domě kultury. Pan Pavel pracoval na šachtě, paní Alena v obchodě, v jeslích a jako poštovní doručovatelka. Ale teď už jsou oba v důchodu a snaží se si ho užívat a radovat se z vnoučat Alenky, Viléma, Anny Marie, Kateřiny a Anetky od svých dcer Renaty, Sylvie a Michaely. „Máme krásný společný život,“ libovala si paní Alena. „Všechno šlo od začátku tak krásně, hezkým tempem, žádné turbulence. Asi jsme měli štěstí, byli jsme obklopeni rodinou, dobrými přáteli, to bych přála všem.“ Za nedůležitější pro manželský život oba považují toleranci. A také to, když se lidé nebojí mluvit o problémech včas, nenosí si je v sobě a řeší je, než nabobtnají a přerostou.