„Být umělcem […] znamená především být oddaný. Oddaný tajemným nepředvídatelným vzkazům, pro které se s vyloučením náboženské víry nevžilo lepší označení nežli intuice; povelům, které tím ovšem neztrácely na pánovitosti a kategoričnosti a nedávaly žádnou možnost, jak se jim vyhnout – pakliže člověk nechtěl ztratit veškerou integritu a sebeúctu.“ 

Michel Houellebecq, Mapa a území

Sklání-li se člověk nad mapou, mimoděčně přijímá pohled Boha, jenž je mu oporou při (re)konstrukci světa. Mapa skýtá nadhled, řád i logiku, jež se člověku v běžném životě snadno nenabízejí. V tomto má vlastně mapa blízko k tradičnímu konceptu umění, jakožto disciplíny nalézající a utvářející skrytý řád v mnohotvárném světě. Jestliže tedy Jiří David činí z map – konkrétně plastických reliéfních map – myšlenkový středobod svého souboru obrazů-objektů, jako by znovu vstupoval na teritorium, jemuž bylo umění po dlouhá léta zaslíbeno.

Míří tedy Jiří David do doby, kdy umělec vystoupil ze své tradičně dedikované role a namísto zobrazování Boha či světa, který Bůh stvořil, se v nadsázce sám stal Bohem, jenž se nemusí zodpovídat přírodě či přírodním zákonům, protože si může definovat své vlastní? Nebo poukazuje na sakralizaci umění, jakožto příznačný rys měšťanské společnosti 19. století, která slovy Hanse-Georga Gadamera „vystoupila ze svých náboženských tradic a upustila od kultovní povahy umění, aby do něj začala vkládat své vlastní naděje a v umělci spatřovat cosi jako světského vykupitele, jehož výtvory mají v malém přinášet smíření, v něž tváří v tvář zkáze doufá bohaprázdný svět [?]“ Název výstavy, který trochu potměšile slibuje Ráj v pochozí vzdálenosti by tomu mohl napovídat. Ve skutečnosti je to ale poněkud jinak. Rájem zde totiž autor nerozumí náboženský koncept ve smyslu místa, kam se po smrti uchylují duše spravedlivých, nýbrž spíše konkrétní lokalitu v české kotlině. Jeho zájem se tak nutně stáčí k tematizaci lokální identity, kterou trasuje nejen prostřednictvím zmíněného souboru map, ale i skrze rhizomatické předivo objektů a fotografií kolem něj. Jejich interpretaci David ponechává vědomě otevřenou, zdá se však, že podobně jako třeba Gerhard Richter ve svém Atlasu mísí osobní příběh s kolektivní zkušeností.

Jiří David tedy hovoří o světě jako o místě, kde izometrickou plochu mapy nahrazuje subjektivní topografie, pro které existuje tolik výkladů, kolik je pohledů. Vzdává se tím sice univerzalismu, zároveň ale připouští – ve shodě s hlavním hrdinou Houellebecqova citovaného románu – že mapa může být zajímavější než území, a tedy, že i zobrazení světa může být zajímavější než svět sám.

Tomáš Knoflíček