Výtvarné umění je umění vyjevit. Ať již to „obsaženo toliko v zárodku“, nebo to „co je zde už v plné síle vzrostlé“. Naše řekněme „západní“ tradice výtvarného umění bývá od starověku až po 19. století popisována jako mimetická, tedy napodobující viděnou skutečnost. Metou celých generací umělců bylo co nejvěrohodněji napodobit realitu a jejich přístup byl, ruku v ruce s racionálním založením naší společnosti, často až matematicky přesný. To zároveň znamená stálý a jasně daný.

„Východní“ tradice je v tomto ohledu zcela jiná. Š´-tchao, autor úvodního citátu z pravděpodobně nejslavnější knihy o malířství všech dob, inklinoval v době jejího sepsání k taoismu. Vnímal svět jako neustále se proměňující entitu. Chápal jednotu detailu a celku, rozpoznával harmonii. Živý pohyb, tedy pohyb malířského štětce, neměl proto zachycovat pouhý tvar věcí, ale především jejich duchovní podstatu. Věřil, že citlivý umělec může tuto podstatu zaznamenat, a tím také předat.

Tento model vzniku a funkce uměleckého díla má však jedno úskalí. Nevychází vstříc divákovi. Na diváka jsou kladeny stejné nároky, jako na samotného umělce; musí být stejné intelektuální výše, musí mít stejně vytříbenou citlivost a především chuť soustředit se a vnímat. Divák musí vynaložit vlastní energii, jeho přístup musí být pokorný.

Š´-tchao psal pochopitelně o tušové malbě a zdá se možná navýsost absurdní bavit se o jeho myšlenkách v souvislosti s fotografií. Není tomu ale tak. Fotografie se nás snaží s naprostou samozřejmostí přesvědčit, že věrně zachycuje realitu. Ano, zobrazení fotoaparátu je mechanicky dokonale přesné, většinou však ve výsledném díle chybí onen „živý pohyb“, ona podstata. A nejde jen o intelektuální „žvanění“. Každý jistě doma prohlížel například fotografii své maminky a v duchu si říkal „vždyť to není ona“. Je a přitom není. Fotografie je mechanicky přesná, podstata chybí.

Učit fotografii dnes neznamená (nemělo by znamenat) učit zaznamenávat realitu. To umí dnešní fotoaparáty samy a člověka k tomu vlastně nepotřebují. Co ale snad ještě technika neumí, je rozeznat a zaznamenat onen živý pohyb, onu podstatu. Posláním dnešních (ale vlastně i dávno minulých) uměleckých škol by mělo být naučit se rozpoznávat podstatu, umět zaznamenat živý pohyb. Jisté je, že tato cesta není snadná a že se jí nedá projít bez pokory a soustředění. Jak ale bylo řečeno, totéž je žádáno od diváka.

Cesta je také podstatou studia jako takového. Cesta ale nekončí diplomem, jak doufáme, pokračuje dál. Výstava Živý pohyb je tak zastavení na této cestě pro vybrané absolventy a studenty Ateliéru tvůrčí fotografie Fakulty umění Ostravské univerzity. Jedno místo a jedna chvíle jsou jediným omezením, které mají. Jejich díla nejsou vytažena ze studentských šuplíků, ale jsou současná, živá.

Lukáš Bártl 

Výstava a doprovodný program se uskutečňují za podpory Ministerstva kultury ČR a statutárního města Ostravy.