Když vystoupáme na kopec, nabereme dech a naše oči přeostří „na nekonečno“, udělá většina z nás docela automatický pohyb. Pomalu otočíme hlavu doleva, nadechneme se, kdesi na horizontu najdeme pevný bod a od něj, jako od pomyslné startovní čáry, se spolu s výdechem stejně pomalým pohybem vracíme zpět. Hlava se však nezastaví ve výchozí pozici, pokračuje dále až k horizontu po naší pravé straně. Další hluboký nádech, dlouhý výdech, pohled k nebi…

Celý ten několikasekundový, téměř nevědomý a v podstatě bezúčelný pohyb však v jistém ohledu patří do stejné kategorie posvátných pohybů a gest, jakými jsou křižování či podání ruky. Je to pohyb, který ve svém principu vychází ze základních fyziologických možností našeho těla. Jeden z prvotních pohybů, kterými se živá bytost orientuje ve světě, který ji obklopuje. Pohyb, který nám umožňuje pojmout náš svět v jakémsi přirozeném celku, který nám při soustředěném pohledu na úzkou výseč uniká.

Pořídíme-li vizuální záznam toho, co při tomto pohybu vidí naše oči, bude jistě většina z nás překvapena tím, jak blízké a přirozené se nám tyto pohledy budou zdát. A ať už se budeme dívat na kresbu či malbu nebo budeme pozorovat fotografii, neubráníme se dojmu, že právě panoramatický formát nám lépe než jiné umožňuje vnímat přirozené souvislosti, které pomyslně scelují nejen krajiny samé, ale i jejich prožívání a naše vnímání.

Panoramatický pohled na naše okolí a panoramatická fotografie především však zesilují ještě jeden aspekt našeho vztahu ke světu. Doširoka rozevřený pohled zásadně posiluje pocit, že středobodem světa je člověk, že krajina i vše, co se v ní odehrává, co v ní žije a existuje, jsou podmíněny a umožněny právě a jen jeho prostřednictvím. Že krajina i příroda jsou zde proto, aby člověku sloužily a pracovaly pro něj.

Právě takový přístup ke světu je dědictvím modernity 19. století, doby, která byla přesvědčena o tom, že pokroku je třeba jít vstříc a že jeho dosažení je nutné i za cenu nezměrných obětí. Fotografie, i ta panoramatická, je dítětem právě tohoto způsobu myšlení, a tak není divu, že i ona v sobě odráží cosi z tohoto chápání světa.

Před téměř dvěma stoletími se jedním z míst, kde se mělo názorně ukázat, že jedině člověk je středobodem světa, stalo i Ostravsko. Nyní se díky způsobu zobrazení, který si zvolili, do tohoto pomyslného středu světa postavili fotografové, jejichž práce můžete vidět na této výstavě. Tomáš Hudeček, Dalibor Kvita, Ladislav Vavřík, Tomáš Vítek i jejich výstavní host Fedor Gabčan se ale instinktivně onen fotografii vlastní antropocentrismus pokusili obrátit naruby. Vydali se do míst, která jsou dodnes živým mementem toho, jak zhoubný může takový přístup ke světu být.

S panoramatickými aparáty na ramenou se toulali bývalou hornickou krajinou v okolí Ostravy a Karviné a každý po svém se pokusili zachytit měnící se tvář krajiny, která se doslovně i metaforicky propadá do své budoucnosti. Každý z nich použil jinou techniku a každý do svých snímků vložil jiný, osobitý pohled na okolní kraj. Od objektivizujícího k subjektivizujícímu dokumentu přes romantizující záznam až po intimní vizuální prožitek. Spojil je nejen panoramatický fotoaparát, ale také snaha zachytit krajinu v mezičase svého vývoje. V okamžiku, kdy staré už neexistuje, ale nové se ještě nezrodilo.

Pavel Dvořák