Jan Trtílek se začal o umění fotografie začal aktivně zajímat zhruba v polovině osmdesátých let, kdy dostal svůj první kinofilmový plastový aparát značky Smena a později před maturitou i první kinofilmovou zrcadlovku značky Kiev. Dalším impulsem na cestě k výtvarné fotografii se stala nepochybně zrcadlovka Praktica MTL 5B, kterou získal před vstupem do 2. ročníku VŠB v Ostravě, a solidně vybavená temná komora na studentských kolejích. Během studia se dál věnoval fotografii, inspiraci mu poskytoval studentský život, vodácký oddíl i hornický spolek Prokop a trampování. Nástup digitální techniky a její možnosti přivedl Jana Trtílka po několikaleté odmlce koncem prvních let nového tisíciletí zpět ke kreativnímu fotografování, a to také díky několika modelům digitálních zrcadlovek PENTAX a kouzlu kresby a ostrosti objektivů s pevnými ohnisky řady Pentax Limited.

V té době fotografoval horské krajiny při každoročních expedicích s kamarády do hor jihovýchodní Evropy, ale zajímal se i o ostravské industriální památky, svým objektivem sledoval činnost hornického spolku Prokop a začal zachycovat kulturní a společenský život ve Svinově, kde bydlí, třeba předehrávky a koncerty na ZUŠ Dobroslava Lidmily.

V roce 2015 začal Jan Trtílek studovat na Lidové konzervatoři v Ostravě-Přívoze (LKO) obor výtvarná fotografie, studium zakončil v červnu 2016 absolutoriem. Ve studiu výtvarné fotografie a docházení na pravidelné studijní konzultace na konzervatoři pokračoval po absolutoriu i nadále. Ve foto portfoliu začíná převažovat černobílá fotografie, využívající jednak pohybové neostrosti, ale také krajinného detailu či práce s přírodními liniemi a nalezeným zátiším. Přichází možnost fotografovat výuku Dramatického oboru LKO a také představení amatérských divadelních souborů. Na svých toulkách evropskými pohořími pokračuje v pořizování snímků s vysokohorskou tematikou, ze kterých vznikají dva tematické výstavní soubory Geometrie ledu a Zhornatění.

Cyklus Tušení stromů průběžně vzniká asi od roku 2015. Je sestaven z urbanistických i krajinných detailů a polocelků, jejichž jednotícím prvkem je zachycení stínu stromů. Většina fotografií je pořízena v katastru Ostravy, ale též na výletech po Moravskoslezském kraji (Poodří, Krnov, Osoblažsko, Bohumín). Téma jej neopustilo ani při procházce po rýžových polích v okolí města Ubud na indonéském Bali.

Název cyklu je inspirován populárně naučnou záhadologickou trilogií Ludvíka Součka Tušení… Tušení stínů, Tušení souvislostí a Tušení světla. Mimochodem sám Ludvík Souček byl milovník fotografie a jejím propagátorem, napsal několik knih o fotografování, v deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku a je autorem několika monografií, mimo jiné i o Janově oblíbeném fotografovi, kterým je Jaromír Funke.

Druhým zdrojem inspirace pro fotografický cyklus Tušení stromů byla Cimrmanova filozofie externismu.  "Pravím-li," řekl Jára Cimrman, "že existuje toliko okolní svět a neexistuji já, neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Existence a patrnost jsou totiž dvě naprosto různé věci."

A tak i na fotografiích Trtílkova cyklu jsou patrné stromy, které se v rámci zachycené scény vlastně nevyskytují – neexistují. Pozorovatel je může skrze zachycení jejich stínů pouze tušit, a to často velmi zřetelně.  Autor se snažil propojit prvek tušeného a prvek reálně nazíraného a z těchto prvků vytvořit esteticky působivou kompozici. Občas si neodpustil i trochu optického humoru, jindy nechává vyrůst stromy na fasádách budov anebo na rozpraskaném dně vyschlého rybníka. Zkuste někdy i Vy přivřít oči a skrze stíny tušit neviděné. Vždyť stíny nemusíme vnímat pouze jako šedou, negativní temnotu. Stíny stromů totiž mohou být patrny, pouze když svítí slunce.