Přísně už řadu let dodržuje svůj denní režim – vstává přesně v půl sedmé, v sedm si dá desetiminutovou rozcvičku. Pak si sám připraví snídani. Dopoledne luští křížovky, kolem jedenácté poobědvá a pak si chvíli odpočine – dívá se v televizi na některý ze svých oblíbených sportů: na fotbal, hokej, tenis nebo závody formule 1. Ve tři hodiny odpoledne posvačí – a ve svačině nikdy nechybí ovoce. Pak si se zetěm zase pustí v televizi sportovní kanál a nebo debatují o politice, sportu nebo o životě vůbec. Několikrát týdně spolu vyrážejí na procházku. Donedávna si zašli i „na pivíčko“, ale protože dcera tatínka už více hlídá, většinou se vydají jen po okolí. Přesně v sedm musí být večeře a před spaním pak ještě pětiminutové cvičení. „Za celý rok jsem ani jednou nevynechal!“ hlásí pyšně usměvavý nejstarší Poruban. „Někdy se k tomu musím víc dokopávat, začít je nejhorší, ale pak už to vždycky jde,“ dodává s tím, že praktikuje stále stejnou soustavu cviků. Tento pravidelný režim a střídmost považuje za recept na dlouhověkost.

Josef Ernest se narodil 27. května 1914 v Hranicích na Moravě. Je ze tří sourozenců. Jeho sestra, ač kuřačka, se dožila 88 let, bratr 95 let. Pan Ernest za ním sám jezdíval každých čtrnáct dnů vlakem do Brna do domova pro seniory, v němž žil. Ale odvážně se vydal i na mnohem delší „výlet“ – v osmdesáti letech navštívil dlouholeté přátele v Kanadě. Nyní si s nimi „jen“ volává prostřednictvím počítače a programu Skype…

Za první republiky byl Josef Ernest četníkem. Jeho prvním rajonem byl Rožnov pod Radhoštěm, posléze byl převelen do Brna. „Sloužil přesně v době Karla Arazíma a Četnických humoresek,“ upřesňuje dcera Marta. Služba ho zavedla i na Slovensko. V padesátých letech se přestěhoval do Ostravy a až do důchodu pracoval ve VOKD. Od roku 1956 bydlí v Porubě. Má jednu dceru, vnuka a dvě pravnoučata.

V Porubě nyní žijí kromě 103letého Josefa Ernesta ještě dvě stoleté ženy, jedna 101letá a jedna 102letá.