Cesta do školy
Místopis Poruby konce třicátých let 20. století podle Lumíra Kozuba

Narodil jsem se v roce 1929 a žil v domku č. p. 201 na dnešní Vřesinské ulici spolu s rodiči a dvěma staršími sourozenci. Matka Anastázie (*1902) pracovala ve svinovské rourovně Manesmann. V mládí byla komornou u komtesy Norberty Wilczkové na porubském zámku. Ale protože si nenechala nic líbit a s komtesou se nepohodla, skončila u dobytka ve chlévě. Otec František (*1897) pracoval jako kotlář ve vítkovické kotlárně.

vlak na porubské návsi

Do zaměstnání denně dojížděl vláčkem, který jezdil do Svinova přes Porubu z Kyjovic. Pak pokračoval Vítkovickou závodní dráhou do Vítkovických železáren. (Dříve než vlak v roce 1925 začal jezdit na svinovské nádraží, porubské dělníky svážel kočí koňským povozem.) Sestra Libuše se narodila v roce 1925, bratr Vratislav v roce 1927.

V roce 1935 jsem nastoupil do první třídy místní obecné školy a chodil do ní celých osm let. Prvních šest ročníků do školní budovy a dva poslední ročníky do tříd zřízených v Obecním domě. Náš dům č. p. 201 stál na samém horním konci Poruby, a tak jsem trasu do školy, dlouhou asi jeden a půl kilometru, za tu dobu znal dokonale. Ještě po tři čtvrtě století ji mohu popsat téměř přesně i se všemi obchody, obchůdky a živnostmi. (Jen křestní jména některých živnostníků si už nepamatuji.)

První živnost, kterou jsem po cestě do školy míjel, bylo od našeho domu sto metrů vzdálené krejčovství. Pan Vrva zde šil kalhoty a opravoval oděvy. Dílna se nacházela v místě, kde dnes stojí hotel Olymp. (1)

Po dalších sto metrech jsem došel k trafice, kde prodával kuřácké potřeby pan Tesař. Na dřevěné lavičce před trafikou často sedávali muži, kouřili, popíjeli alkohol a klábosili. Do trafiky jsem často chodil tatínkovi kupovat v té době velmi oblíbené cigarety Zorky. (Trafiky v té době často provozovali váleční invalidé nebo legionáři). (2)

Heinrichův vodní mlýn (bývalý mlýn Emana Kantora)

U Porubky po levé straně silnice stál vodní mlýn s vodním kolem. Jeho německý majitel Heinrich mlel mouku pro rolníky jak z Poruby, tak ze sousedních obcí. (Při osvobozovacích bojích byl mlýn úplně zničen a německá rodina v rámci poválečného odsunu byla vystěhována do Německa. Dnes je v místě bývalého mlýna parkoviště u restaurace Oáza.)  (3)

Po asi 100 metrech po levé straně silnice proti vjezdu na velká humna (dnešní Záhumenní ulice) jsem míjel obchod se smíšeným zbožím pana Lose, který ani nevím proč měl přezdívku Biba. Často jsem tam chodil své babičce kupovat achtlik režné. V té době se nikdo nepozastavoval nad tím, když alkohol, cigarety nebo tabák kupovaly děti. (4)

Kovárna Aloise Balnara

Často a rád jsem se cestou zastavoval před kovárnou pana Aloise Balnara a se zaujetím pozoroval kování koní. Dodnes jsem nezapomněl na úžasný pracovní koncert, když několik kovářů v rytmu bušilo do jednoho výkovku. V paměti mi utkvěla i vůně koňských kopyt spálených od žhavých podkov, vůně železe a ohně. Kovárna stála u silnice asi sto metrů západně od dnešního památníku s bludným balvanem. Za kovárnou (která byla zbořena někdy v šedesátých letech, když se rozšiřovala Vřesinská ulice) byl malý rybník, na němž plavaly kačeny a v zimě chlapci hrávali hokej. (5)

Na protější straně (dnes proti bludnému balvanu) v dvojdomku provozoval pánské krejčovství Jindřich Klos, přezdívaný Hadropich. Měl nějaké zaměstnance a učně. V druhé části budovy švec Navrátil ve své dílně šil a opravoval obuv. (6)

Po dalších asi sto metrech po levé straně silnice ve svém malém zahradnictví pan Tichý ve dvou pařeništích pěstoval na prodej hlavně sazenice (flancky) a květiny, nejvíce chryzantémy na Dušičky. (7)

sokolovna v 30. letech 20. století

Pomalu jsem přicházel k sokolovně na pravé straně silnice, bašty porubských i přespolních sokolů, postavené v roce 1901. Ve velkém sále se nejen cvičilo, ale pořádaly se plesy, divadelní představení a přednášky. K sokolovně patřila přístavba s restaurací a bytem pro nájemce. Za celým objektem byla velká zahrada sloužící k nejrůznějším vystoupením a slavnostem. (8)

 

řezník Rudolf Kubíček s manželkou na schodech před prodejnou

Když jsem přešel krátkou cestu, která spojuje dnešní Vřesinskou a Záhumenní ulici, stál jsem před řeznictvím pana Rudolfa Kubíčka č. p. 181. Prodávalo se zde vepřové a hovězí maso z porážek, které majitel prováděl ve své provozovně, a veškerý sortiment uzenářských výrobků. Ve sklepě měl velkou lednici. Naše rodina však nakupovala maso u vřesinského řezníka Morice Martiníka, protože maminka podezírala paní Kubíčkovou, že při prodeji šidí na váze. Pan Kubíček prováděl i soukromé porážky (zabíjačky) prasat po celé Porubě.  (Předchozí majitel tohoto řeznictví pan Bárta zemřel, když se jako obvykle napil ještě teplé krve právě zabitého telete. Tentokrát se mu to nevyplatilo, neboť tele bylo nemocné.) (9)

Naproti řeznictví byla známá porubská restaurace Aloise Klose. Hospodu vedla jeho manželka, která byla pověstná tím, že často hosty pobízela slovy: „Jen pijte, pijte, ještě máme.“ Restaurace měla velký výčep, sál pro zábavy a plesy a extrovnu, kde probíhaly spolkové schůze. (10)

Ob dům vedle Kubíčkova řeznictví byly vedle sebe dva obchody se smíšeným zbožím,  obchod Antonína  Besty a obchod Rudolfa Broučka. V obou se dalo koupit téměř vše, co bylo pro běžný život na vesnici třeba. Pan Besta převzal živnost po rodičích a matka mu i nadále v krámě pomáhala. (11, 12)

V těsném sousedství Broučkova obchodu v č. p. 199 měla obchod s textilem paní Jenovefa Králová. Na pultě i v regálech byly vyrovnány štosy nejrůznějších látek pro šití dámských i pánských oděvů, ložního povlečení a prostěradel. Pokud se pamatuji, neprodávala se zde žádná konfekce. (13)

Přes cestu proti obchodu s látkami (v místě dnešní tramvajové smyčky)  budova z červených vyspárovaných cihel, jediná neomítnutá budova v tehdejší Porubě, byla pekárna Antonína Konečného. Majitel zde pekl chléb, rohlíky a housky a tento vlastní sortiment prodával v prodejně, která byla součástí pekárny. V budově s celou rodinou i bydlel. Pamatuji se na jejich překrásnou dceru Kristinu. Lidé do pekárny na trakařích v ošatkách vozili na upečení vlastní chléb a při svatbách, o pouti a jiných slavnostních příležitostech nosili i koláče nebo cukroví. Nejvíce práce zde bylo o porubské pouti. Vůně z pekárny bývala cítit až na hlavní cestu. (14)

V domě na téže straně cesty, blíže k dnešní křižovatce Vřesinské a ulice 17. listopadu, bydlel a měl živnost s dílnou sedlář, řemenář, čalouník a otec šesti dcer Bedřich Kalus. Jako jediný v obci měl kozla a jeho zápach byl cítit také až na hlavní porubskou cestu. (15)

Cedule na domě přímo naproti čalounictví hlásala, že zde bydlí zkoušená porodní asistentka Anna Zajícová (křestním jménem si nejsem jist). Byla to tehdy v obci jediná osoba se zdravotnickým vzděláním. Paní Zajícová v té době určitě odrodila všechny porubské děti a pravděpodobně i mnoho dětí z okolních obcí. (16)

Hned za dnešní křižovatkou ulic Vřesinské a 17. listopadu v domě pana Hurníka, kterému se kvůli jeho příčesku přezdívalo parukář, provozovali holičství manželé Chmelařovi. Paní Chmelařová se starala hlavně o dámskou klientelu, její manžel o pánskou. Nejvíc práce v holičství měli vždy v sobotu, kdy se muži dávali holit před nadcházející nedělí.  (Dnes na tomto místě stojí modrá zrekonstruovaná budova, v níž působí realitní kancelář a kuchyňské studio.) (17)

Zámečnictví Františka Besty

Ve své zámečnické dílně na protější straně cesty František Besta prováděl kromě zámečnických i práce instalatérské. Jako většina porubských živnostníků i on bydlel s rodinou v objektu živnosti. (Před pár lety byl objekt asanován a vznikly zde nové stavby.) (18)

Na téže straně ulice o něco východněji měl živnost autoelektrikář Bartusek. Pamatuji se, že se zabýval i běžnou elektrikařinou, ve které byl vyučen. (19)

V třicátých letech firma Baťa postavila po levé straně dnešní Vřesinské ulice vlastní prodejnu s opravnou obuvi. V této typicky baťovské stavbě s rovnou střechou byl vedoucím Štefan Přechodský. (V současné době je dům v rekonstrukci a bude sloužit jiným účelům.) (20)

prodejna družstva Budoucnost

Ob dům na téže straně ulice postavilo ostravské spotřební a výrobní družstvo Budoucnost dům č. p. 234 s vlastní prodejnou potravinářského zboží. Sloužila zákazníkům z okolí. My jsme tam nakupovat nechodili, protože to bylo od našeho bydliště daleko. (V nedávné době byla v objektu prodejna Sojka, dnes také zrušená.) (21)

Na protější straně cesty téměř naproti Baťovy prodejny stojí v zahradě dnes opuštěný domek, ve kterém v období první republiky bydlel první československý starosta Poruby Eduard Lazar. V domku měl kolářskou dílnu, v níž vyráběl nové zboží a opravoval poškozená kola koňských povozů. V té době to byla velmi potřebná živnost. (22)

Křižovatka u Obecního domu v době první republiky představovala centrum Poruby a v jejím okolí sídlila řada nejrůznějších firem. Před křižovatkou po pravé straně to bylo pekařství pana Krause a v témže domě mlékárna Bohumila Bárty s vynikajícím sklepem. Pan Bárta prodával i teplé mléko s houskami pana Krause, takže tam lidé často chodili na svačinky. (23)

Ve vedlejším domě ve svém holičství kraloval pan Pospíšil a v témže domě byla ještě trafika Václava Lazara. (24)

V rohovém domě na křižovatce jsem cestou míjel obchod se smíšeným zbožím paní Gaborové. Vedla ho sama, protože její manžel byl zaměstnán jinde. Před domem stávala jediná benzinová pumpa v Porubě. (25)

Přes cestu do Klimkovic se nedal přehlédnout obytný dům s nejrůznějšími obchody v přízemí, a zejména za ním továrna na výrobu nábytku, budovaná od roku 1903 a stále rozšiřovaná majitelem Ignátem Blažejem. (26)

Pokud jsem se na křižovatce podíval vpravo směrem ke Klimkovicím, uviděl jsem hned za mostem přes Porubku hasičské skladiště. V té době to byla jen malá přízemní stavba se dvěma dřevěnými vraty, připomínající spíš kůlnu. (Nová budova hasičské zbrojnice byla vybudována až v roce 1938.) (27)

Na začátku dnešní ulice Splavní, které se v minulosti říkalo Poscaná, v místě, kde je dnes autoservis, byl malý obchod se smíšeným zbožím pana Vilče. (28)

Národní hostinec

V místě, kde je dnes budova D Úřadu městského obvodu Poruba, stávala známá restaurace Václava Švidrnocha s velkým tanečním sálem. Pořádaly se v něm plesy, hrála divadelní představení a konaly schůze. Členům sportovní organizace DTJ sloužil sál ke cvičení. Na druhém konci budovy měl řeznictví pan Moral. (Budova byla v dubnu 1945 při osvobozovacích bojích úplně zničena a již nikdy nebyla obnovena. (29)

obecní dům

Celé křižovatce vévodil Obecní dům, ve kterém v té době starostoval Ludvík Dědoch.  V budově byla četnická stanice a dvě třídy obecné školy, když školní budova počtu dětí nestačila. Na upraveném prostranství před budovou radnice byl v roce 1928 instalován bludný balvan jako památník k desátému výročí vzniku republiky s nápisem Svornost v obci, mír ve státě. (Budova radnice byla v dubnu 1945 osvobozovacími boji také silně poškozena. Proběhly sice práce na její záchranu, v roce 1946 byla znovu zastřešena, ale o rok později byla zbořena. Na jejím místě stojí moderní budova dnešního úřadu městského obvodu). (30)

Za radnicí asi padesát metrů východním směrem od roku 1929 stála stavba Katolického lidového domu. V jeho velkém sále se pořádaly plesy a cvičili zde členové tělovýchovné organizace Orel. Pronajatý ho měl pan Dubový. Od roku 1930 bylo v sále zřízeno i kino Ludmila (v padesátých letech přejmenováno na kino Zdar, dnes Dům farnosti). (31)

Po pár krocích bych přišel k porubskému železničnímu nádraží, ze kterého porubští občané od roku 1925 se mohli malým vláčkem po jednokolejné trati dopravit do Svinova nebo Kyjovic. (32)

vlevo Klosův vodní mlýn

Od nádraží byl nádherný pohled na zámecký rybník. Za rybníkem bylo vidět vodní mlýn Antonína Klose (33) a po jeho pravé straně vilu č. p. 241 se zámečnictvím a instalatérstvím Karla Klose. (34)

Vrátím se ale zpět na křižovatku u Obecního domu a jdu ke škole, což je cíl mého virtuálního putování. Už to není daleko, jenom něco kolem stovky metrů. Než dojdu po Klimkovické ulici ke škole, pro vůni pečeného cukroví nemůžu nezmínit cukrárnu na protější straně ulice. Pan Vladimír Bílý v ní pekl a prodával dorty a zákusky. Největší odbyt měl, když lidé šli z kostela. Jestli v létě prodával zmrzlinu, už se nepamatuji. Nikdy jsem ji neměl. Nebylo na ni. (35)

Vedle křižovatky dnešních ulic Klimkovická a V Zahradách, tehdy to byla tzv. Malá humna, měla ve vlastním domě obchod se smíšeným zbožím paní Emilie Zintlerová. (36)

obecná škola na Klimkovické ulici

A už jsem u cíle své cesty do porubské obecné školy. Tam jsem docházel šest let, dva roky potom do tříd zřízených v Obecním domě. Ředitelem školy byl tehdy Otokar Schindler. Porubská obecná škola byla sedmitřídní, zvláštní však bylo, že podle tehdejšího vysvědčení rok následující po absolvování 4. A žáci dostali vysvědčení, že vychodili 4. B a absolvovali tak pátý postupný ročník. Celkem tedy chodili do osmi tříd. Po levé straně školní budovy stávala dřevěná budka, papírnictví pana Malíka, který žákům prodával sešity, výkresy, pravítka, psací pera a špičky, tašky, prostě celý sortiment, který jsme pro školu potřebovali. (37)

Jak jsem řekl v úvodu, celých sedm let jsem chodil touto trasou, za krásného počasí i nepohody. Poznal jsem ji dokonale a dobře si ji vybavuji i po více než sedmdesáti letech. Hodně se od té doby změnilo. Jen málokterý dům vypadá stejně jako za mého dětství. Mnoho domů bylo zničeno při osvobozovacích bojích, mnoho zbořeno kvůli další výstavbě. Hodně z nich bylo přestavěno a zmodernizováno. Středem obce už nevedou železniční koleje, zmizel supící a houkající vláček, který tvořil nádhernou atmosféru mého dětství. Zmizely husy, které se procházely po cestách, a většina drůbeže na dvorcích. Žije se hodně jinak.

V závěru připomenu pár významných porubských objektů, které na mé trase do školy nebyly.

Je to především kostel sv. Mikuláše, do dnešní podoby několikrát přestavovaný. Za mého dětství tam sloužíval mše farář Alois Gec a páter F. Navrátil. Kolem kostela je dosud malý hřbitůvek, který byl kamenných mostem spojen se hřbitovem novým, když svou kapacitou přestal stačit. (Hřbitůvek se dodnes zachoval, ale nový hřbitov ustoupil výstavbě Poruby. (38)

porubský zámek

Porubský zámek v době mého dětství vlastnil hrabě Wilczek. Patřilo k němu velké hospodářství se spoustou dobytka, množství polí, luk, lesů a rybníky. Jak jsem dříve uvedl, určitý čas tam byla ve službě i moje matka. (39)

Na dnešní Záhumenní ulici naproti domu č. p. 21 stál větrný mlýn pana Josefa Tichého, který ho zbudoval v roce 1901. Pokud foukal vítr, mlel obilí. Byl na něj nádherný pohled. (Na počátku devadesátých let 20. století vyhořel a nikdy nebyl obnoven.) (40) 

Zmíním se ještě o dvou známých porubských objektech, a to o restauraci pana Palačka u křižovatky dnešních ulic V Zahradách a Rekreační (41) (dávno už neslouží svému účelu, ale je upravena pro bydlení) a o prodejně spotřebního družstva Budoucnost na protějším rohu téže křižovatky. Vedoucím prodejny byl pan Malík. Sem chodila nakupovat i naše rodina, protože jsme to měli z domova nejblíže. Zajímavostí bylo, že si nakupující po celý rok schovávali paragony z nákupů. Na konci roku se částky ze všech paragonů sečetly a zákazníci měli právo si za nějaké procento provedených nákupů vybrat zboží zdarma. (42)

 

Mapa s umístěním živností zde

Místopis staré Poruby v Google Maps  zde