Přišlo jaro 1945 a fronta se nezadržitelně blížila. Od zimy jsme my, žáci, už nechodili do školy. Probíhalo sice nějaké náhradní vyučování, ale na to si moc nepamatuji. Obyvatelé Poruby ve spěchu kopali kryty na nejrůznějších místech v polích, lese, zahradách nebo ve svazích pod dnešní fakultní nemocnicí. Někteří zpevňovali své sklepy.

V předposledním válečném roce jsem chodila do školy pod kostelem, a to do druhé třídy. Vyučování ve školní budově kvůli válečným událostem ale pro nás skončilo ještě před Vánoci čtyřiačtyřicátého roku a škola se začala připravovat jako ubytovna pro německé běžence, kteří prchali před postupující Rudou armádou. 

Na počátku německé okupace mi bylo devět let, když skončila válka, bylo mi šestnáct. Mé vzpomínky jsou již pochopitelně zastřené dlouhým časem, který uplynul od této nelehké doby.

Narodil jsem se v roce 1939 do již německými okupanty obsazené Poruby, a tak následující řádky popisuji prožité události očima dítěte respektive malého chlapce předškolního věku, doplněné v některých případech vyprávěním dospělých osob, především mých rodičů.

Na počátku dubna 1945 byli obyvatelé Poruby plni nejistoty, očekávání, úzkosti a strachu z toho, co přijde v nejbližších dnech a týdnech. Fronta se nezadržitelně blížila a z dálky bylo slyšet kanonádu, která připomínala přicházející bouři. Ve vsi byly rozmístěny protitankové zátarasy a vykopány zákopy.

Po zákazu docházky na svinovskou měšťanku jsem byl předvolán na pracovní úřad a přidělen ke kamnářské firmě v Bílovci. Tam jsem vykonával nejrůznější nádenické práce při instalování kamen do nově budovaných domků pro německé obyvatele.

V říjnu 1938 se německé obyvatelstvo radostně s vojáky vítalo a zdravilo hajlováním. Čeští obyvatelé byli zdrceni a zklamáni. Nechápali, proč se česká Poruba najednou stala součástí Velkoněmecké říše.

Už brzy ráno bylo slyšet hřmění děl, rachot samopalů a nálety letadel. Od Hrabyně a Krásného Pole se blížila ruská armáda. Panoval strach a nervozita, jak to přežijeme.

Přišel rok 1945 a škola se musela přeměnit na ubytovnu pro běžence, kteří prchali před postupující Rudou armádou. Nějaký čas jsme měli provizorní zkrácené vyučování v místnostech obecního domu, ale i to na jaře skončilo.

Jaro roku 1945 bylo slunné a teplé. Já jsem pracovala už třetí rok v Bílovci, v tu dobu se to jmenovalo „Wagstadt,“ v tamější továrně „Bekleidunkverku“. Šili jsme obleky pro německé vojsko. Byla to pásová práce, takže na nějaké ulejvání nebylo ani pomyšlení. Ale po několikaměsíčním zapracování vybyl čas na kousek řeči s ostatními. Pracovalo nás tam celkem asi 130. Většinou žen – dívek, mužů a chlapců tam bylo málo.

Koncem války jsem bydlela s rodiči v podnájmu u strýce. Ten dům stojí dodnes v těsné blízkosti garáží u říčky Porubky. Na místě garáží tehdy bylo velké fotbalové hřiště, kde se odehrávaly fotbalové zápasy se sousedními vesnicemi. Chodila jsem do školy pod kostelem. Od začátku roku 1944 přelétávala nad Porubou spojenecká angloamerická letadla. Po zahoukání sirény vždy bylo ukončeno vyučování a my o překot utíkali domů do bezpečí krytů a sklepů. Někteří žáci bydleli dost daleko, až u myslivny, ale vždycky to zvládli.