Letadla shazovala chumáče staniolových proužků, a to byla velká radost pro nás děti. Po cestě do školy jsme je sbírali a navzájem se chlubili, kdo jich má víc. Počátkem roku 1945 přestalo vyučování ve školní budově, která se urychleně proměnila na ubytovnu pro uprchlíky, kteří prchali před postupující Rudou armádou. Zkrácené vyučování probíhalo v budově obecního domu, ale i to v březnu přestalo.

Už tehdy jsem věděla, že se blíží konec války, konec utrpení. I stará Poruba si prožila své. Všude v obci se pohybovali Němci. Měli obsazené důležité úřady. Bydleli v koupených nebo pronajatých domech. Sledovali protiněmecké nálady. Tehdy se nesměl poslouchat zahraniční rozhlas, ze kterého se naši rodiče dovídali o osvobozování naší země. Často jsem tehdy stála před domem a hlídkovala, jestli se neblíží „špiclové“, jak jsme jim říkali, aby nás zatkli pro zakázaný poslech. Pamatuji se, že právě v těchto posledních válečných dnech se celá Poruba změnila ve válečné bojiště. Všude stála obrněná auta, kulomety a jiná vojenská technika. Všechno bylo velmi dobře maskováno větvemi mladých stromů. Taková byla atmosféra památného dubna 1945. Do paměti se mi vrylo posledních pět dnů války. Jako první byl čtvrtek 26. dubna 1945. Byl krásní jarní den, sluníčko svítilo a na blízkém poli ženy sázely brambory. Tehdy se rozezněly sirény, které dávaly povel, aby se všichni ukryli do připravených krytů a chránili se tak proti leteckému bombardování. Většinou to byly kryty ve sklepích. I my jsme měli svůj kryt a v něm připravený otoman a trochu jídla na přežití. Po zaznění sirény jsme byli vždy všichni vyděšeni. Doma jsme s maminkou odnesly do sklepa ještě nějaké potraviny a rychle jsme se přestěhovali, jak jsme se domnívali, do bezpečnějších míst. Ve sklepě nás bylo okolo dvaceti – sousedé z okolních domů, kteří neměli úkryt.

Po jedenácté hodině dopadly první bomby na továrnu „Blažej“. Dozvěděli jsme se, že několik lidí bylo zabito. Okolo druhé hodiny pak začalo pravé peklo. Protože se sovětská armáda nemohla probojovat přes silné pozice Němců na Ostravu, použila letectvo. Chtěla zničit velmi silné obležení německé armády v oblasti Poruby a okolí.

Na tyto nálety však doplatilo i mnoho obyvatel staré Poruby. Mnoho domů bylo zničeno. Bombardování s krátkými intervaly trvalo až do dvaceti hodin. Každou chvíli jsme čekali, že spadne bomba na náš dům.

Během noci byl pak klid. Ráno však s rozbřeskem, a to byl již pátek 27. dubna 1945, byla Poruba bombardována celý den až do pozdních nočních hodin. Myslili jsme, že nepřežijeme. Budova se otřásala a houpala jako na lodi. Během dne se do našeho úkrytu nastěhovalo mnoho dalších lidí, kteří ztratili přístřeší. Přes poledne se bombardování trochu uklidnilo a tak všichni vyšli na dvůr. Poznání bylo děsivé. Všude v okolí vše doutnalo a hořelo. Po bombardování zůstaly hluboké prolákliny. Sousední domy byly v troskách. Bylo slyšet střelbu. Kousek od nás byly rozmístěny pověstné „kaťuše“, jejichž hlavně směřovaly na Ostravu.

Dlouho jsme se venku nezdrželi. Do úkrytu nás zahnal opět přilétající svaz bombardovacích letadel. Odpoledne bylo děsivé. Nálety se opakovaly po deseti minutách. Bylo jich nespočítaně. Po dvacáté hodině večerní se nálety uklidnily.

Ve 22 hodin jsme zaslechli silné údery na dveře. Muži, kteří byli v úkrytu, opatrně šli otevřít. Jaké bylo překvapení, když jsme spatřili sovětské vojáky. Všichni jsme pocítili velikou úlevu. Byli jsme osvobozeni. S radostí všichni vítali své osvoboditele. Vojáci však byli nedůvěřiví. Hledali nepřítele. Když se přesvědčili, že mezi námi žádný Němec není, dokonce si s muži připili. Pak jsme slyšeli celou noc přicházet další a další vojáky. V budově, která byla dosti veliká, se umístil celý štáb. Dalšího dne, to už byla sobota 28. dubna 1945, jsme byli svědky, jak vojáci vařili pro celý štáb ruský čaj a pekli své oblíbené pirohy. Také nám dali okusit. V jednom pokoji důstojník hrál na klavír a někteří tančili ruský lidový tanec „kozaček“.

Na neděli 29. dubna 1945 si už moc nepamatuji. Jen vím, že toho dne vojska osvobozovala dolní část Poruby.

Pondělí 30. dubna 1945 byl velmi škaredý den. Bylo mlhavo. Všude se valil kouř z doutnajících spálenišť domů. V Porubě bylo po válce, i když se ještě ozývaly ojedinělé výstřely. A právě toho dne po ránu mě maminka poslala s jedním vojákem k holiči. Budova holičství se nacházela za potokem Porubka, kousek od našeho domu. Později, když na to maminka vzpomínala, vždy říkala, že jí chodí mráz po zádech, při vzpomínce, že mě poslala v takové nebezpečné době a ještě s neznámým vojákem. V živé paměti mi zůstal hrůzný obraz, který jsme spatřili po skončené válce. Všude, na cestách, v zahradách, domech, bylo plno mrtvých. Lidé spolu s dobytkem leželi v jámách, které zůstaly po bombardování.

Všichni padlí byli pak pohřbeni ve společných hrobech na různých místech Poruby. Nejvíce jich bylo pohřbeno na prostranství pod hřbitovem. Později byly ostatky padlých vojáků převezeny do Hlučína do společného hrobu.

Školní budova po osvobození sice zůstala celá, ale všechny okenní tabulky byly rozbité. Učitelé provedli nejnutnější úklid, zpět do budovy nastěhovali školní lavice a opět začalo počátkem června vyučování, které bylo ukončeno v polovině července a my dostali první poválečné vysvědčení. Po osvobození jsem se dozvěděla, že otec pracoval během války v ilegální organizaci, kde připravovali zřízení národního výboru v Porubě. Po osvobození byl otec jmenován předsedou místního národního výboru a v této nelehké době byl v této funkci až do roku 1950.

Zapsáno v roce 2006.