Po Novém roce v pětačtyřicátém roce bylo pro naši třídu zřízeno náhradní vyučování na statku u pana Josefa Tichého na Záhumenní ulici. Pan Tichý pro naši třídu uvolnil jednu místnost, do které bylo přivezeno několik stolů a židlí, pravděpodobně z vyklizovaného Lidového domu. Provizorní vyučování vedla jako ve škole naše paní učitelka Anna Šajnarová. Vyučování jsme měli každý den a ukončeno bylo před příchodem fronty.

V živé paměti mám vzpomínky, jak jsme ve škole nacvičovali pod vedením našich učitelů protiletadlové poplachy. Protože škola žádný úkryt neměla, museli jsme se po vyhlášení leteckého poplachu ukrýt doma. V přesně stanovený čas nás učitelé ze školy propustili a my žáci co nejrychleji utíkali domů a čas, kdy jsme domů doběhli, druhý den učitelům nahlásili. Protiletecké cvičení mělo význam jen v tom případě, kdy bombardovací letadla byla v několikakilometrových výškách, a případný poplach byl vyhlášen s určitým předstihem. Během osvobozovacích bojů v dubnu 1945 neměl žádný význam, letadla létala nízko, žádný poplach se nevyhlašoval a my jsme už několik dnů žádné ani náhradní vyučování neměli.

Ještě před příchodem fronty otec zabil prase a velký džbán se sádlem zabezpečený proti znečištění prozíravě zakopal na zahradě. Maminka napekla několik chlebů a nějaké perníky. Chleba dala chladit na okno. Vtom šel okolo voják v černé uniformě a chléb bez dovolení vzal. Maminka nemohla nic říct, protože černé uniformy jednotek SS vzbuzovaly opravdovou hrůzu mezi už tak vystrašeným obyvatelstvem. Za všechno hrozila smrt.

Naproti nám, na dvoře pana Miky, měli Němci maringotku a v ní pravděpodobně štáb. V maringotce byli tři důstojníci, jeden se jmenoval Franz, druhý Ignác a na třetí jméno si už nevzpomínám. S nimi v maringotce byl nějaký zajatec nebo Vlasovec, kterému říkali Herman. Herman uměl perfektně německy a jednou, když se zase opili, jim Herman utekl. V sousedství pana Miky na obecním pozemku stávala válcovna, což byl hangár nebo garáž pro parní válec. V této garáži měli Němci ukrytý protiletecký kulomet. Další protiletecký kulomet, který obsluhovali tři vojáci, byl připraven v písečníku pana Besty. Písečník byla bývalá pískovna, kde dnes stojí budovy zemědělského družstva.

Pár dnů před příchodem fronty k nám přišlo několik německých vojáků, kteří chtěli ve stodole ustájit několik koní. Otec musel pod pohrůžkou zastřelení před namířenými samopaly ve stodole rozřezat část hrázdění, které bránilo ustájení. Matka v kuchyni umírala hrůzou. Naštěstí ale vše dopadlo dobře.

Druhý den ráno, ještě před zahájením útoku na Porubu, k nám přišly dvě maminčiny sestry i se svými sedmi dětmi, které utekly před válečným běsněním v sousedním Krásném Poli. Chudinky nevěděly, že vstoupily z deště pod okap. Za chvíli začala nad obcí nízko přelétávat sovětská letadla a shazovat bomby. Všichni jsme se ukryli do sklepa, který otec předtím pro případ ukrytí připravil. Byla to místnost přibližně 4 x 4 metry, stěny vyzděné z kamení a cihel, klenutý cihlový strop a hliněná podlaha. Dopoledne nás bylo v tom sklípku osmnáct. V důsledku bombardování začal hořet dům rodiny Mikových na protější straně ulice. A tak se lidé, kteří v něm byli ukryti, přiběhli ukrýt k nám. Celá rodina Mikova a ještě další lidé. Odpoledne nás bylo v našem sklepě už neuvěřitelných 36. Mezi jednotlivými nálety se otec, pan Mika, jeho syn a někteří další snažili vědry vody uhasit požár Mikova domu.

Němečtí vojáci z písečníku zpozorovali pohyb lidí u hořícího Mikova domu a rychle přiběhli. Jejich velitel si myslel, že ukrýváme partyzány. Přikázal vyvést všechny lidi z našeho sklepa a neustále vzteky řval alle schießen, alle schießen (všechny postřílet, všechny postřílet). Babička Kozelská začala strašně křičet a plakat. Také ostatní byli hodně vyděšení. Pan Schiler, bezruký invalida s protézou, který byl také u nás schovaný ve sklepě i se svou dcerou, začal perfektní němčinou s velitelem vyjednávat a vysvětlovat, že tito lidé jenom hasili hořící dům a ostatní byli ukryti ve sklepě. Nakonec německý velitel od zastřelení k úlevě všech přítomných upustil. Kdyby k popravě došlo, mohl být seznam obětí druhé světové války u bludného balvanu podstatně delší.

K večeru spadly v blízkosti našeho domu dvě bomby. Jedna v rohu sokolovny, který částečně poškodila, a druhá za naším domem do zahrady pana Bárty. Po obrovských výbuších dopadaly zbytky trosek, kamení a sutě na naši střechu a celý dům se tak silně třásl, že všichni vyběhli ze sklepa a o překot utíkali s tím nejnutnějším na statek Bohuše Bárty, aby se ukryli v jeho sklepě. Celou noc jsme tam spali na nějakých matračkách a ráno jsem jedla perník, který maminka v rychlosti před naším útěkem vzala.

Druhý den sovětští vojáci požádali pana Bártu, aby zapřáhl vůz a byl k dispozici sovětské armádě. Po čase se pacholek vrátil a smutně Bártovi sdělil, že mu vojáci zabavili koně i s vozem.

Další den jsme se vrátili domů. Já jsem se mohla pohybovat v okolí domu volně, ale starší šestnáctiletá sestra Marie, patnáctiletá Marie Gelnarová a osmnáctiletá Jarmila Schilerová byly preventivně uzamčeny ve sklepě, aby nezavdaly příčinu sexuchtivým vojákům.

Odpoledne se vrátil otcův bratr Josef se svou manželkou ze zámku. Domnívali se, že zámecký sklep je pevnější než náš a že je lépe ochrání před bombardováním, a rozhodli se strávit kritické období v jeho podzemí. Opak byl ale pravdou. Hrůzou prožitou ve sklepení zámku, kdy dělostřelci stříleli z děl do oken zámku, aby vypudili poslední okupanty, úplně zešedivěl, zestárl tak, že ho můj otec nemohl poznat. Jeho manželku navíc vojáci znásilnili.

Válka skončila a Poruba to velmi citelně poznala. Bylo poškozeno nebo úplně zničeno několik desítek obytných domů a stodol a zahynulo více než dvacet porubských občanů. Pro nás žáky začalo na počátku června opět vyučování v poškozené, ale uklizené školní budově a ukončeno bylo 19. července, kdy jsme dostali první poválečné vysvědčení.

Rodiče se po ukončení bojů v Porubě opět vrátili k hospodaření. Na poli, které jsme měli někde mezi Myslivnou a Hradčany, sami museli zasypávat klikatě vykopané zákopy. Mezi zákopy na našem poli byl bunkr, ve kterém němečtí vojáci měli svou kuchyni. Lidé si veškeré zařízení kuchyně rozebrali a na otce zbyla jen masivní židle, kterou přinesl domů.

Vzpomínky z roku 2016