Dne 9. října 1938 odpoledne jsem s dalšími porubskými kluky na křižovatce u obecního domu vyhlížel očekávaný příjezd německých vojsk. Byl to důsledek mnichovské dohody, která měla Evropě zajistit mír. Jak to ale později dopadlo, všichni víme. To odpoledne německé vojsko přijíždělo do Poruby po silnici od Pustkovce na motocyklech s přívěsnými vozíky a v autech. Část vojska pokračovala v jízdě ke Klimkovicím, část jela ke Svinovu. Nepočetné německé obyvatelstvo se s vojáky radostně vítalo a zdravilo hajlováním. Čeští obyvatelé byli zdrceni a zklamáni. Nechápali, proč se česká Poruba najednou stala součástí Velkoněmecké říše. V ten den v Porubě skončil poměrně poklidný život. Co to znamená a jaké problémy to Porubě přinese, jsem moc nevnímal, měl jsem 9 roků. Bydleli jsme na dnešní Splavní ulici, kde rodiče měli zemědělské hospodářství, a já chodil do třetí třídy blízké školy pod kostelem,

Po obsazení německými vojsky došlo nejen v Porubě, ale i v jiných obsazených obcích k podstatným změnám. České nápisy na škole, hasičském domě, radnici i jiných budovách byly odstraněny a nahrazeny německými. Ve škole nám přibyl další předmět, a to němčina. Byl zaveden lístkový systém na potraviny, ale naší rodiny a ani dalších rolnických rodin se příliš nedotkl, protože v každém hospodářství se chovala drůbež, krávy a prasata, a tak i přes vysoké dodávky, které zemědělci museli odvádět, hladem netrpěli. Zahrada a pole byly také zdrojem slušné obživy. Jako děti jsme se od rodičů dozvídali o stíhání a věznění porubských občanů německými úřady za podvratnou a protistátní činnost. Někteří byli stíhání za hospodářské delikty (černé zabíjačky, domácí pálení alkoholu). Více jsem se o tom dověděl až po válce, kdy se o všem veřejně mluvilo a já už byl dospělejší a lépe jsem to chápal. Namátkou si vzpomínám na některá jména pronásledovaných a vězněných. Byl to Břetislav Besta, Vladimír Malík nebo Karel Gerlich.

V období okupace jsem málem byl nezaviněně příčinou trestního stíhání svých rodičů i dalších lidí. Že se tak nestalo, můžu děkovat porubskému strážmistrovi Langerovi, který byl velitelem četnické stanice sídlící v budově radnice. Byl to takový český Němec, který často přehlížel přestupky českého obyvatelstva a tím ho uchránil od trestního stíhání.

Jednou odpoledne mě matka poslala k rolníku Bohuši Klosovi sešrotovat pytel obilí. Musím připomenout, že v té době se obilí šrotovat nesmělo a všechny šrotovníky v Porubě byly úředně zaplombovány. Nevím proč. Možná proto, aby všichni rolníci chodili šrotovat obilí do mlýna, který patřil německému mlynáři Heinrichovi. Rolník Klos si však svůj šrotovník tajně odplomboval a obilí v něm i přes zákaz tajně šrotoval. Když i já jsem sešrotoval své obilí a s pytlem šrotu na trakaři jel vesnicí domů, uviděl jsem, jak proti mně jde strážmistr Langer. Když mě uviděl, otočil se a šel jiným směrem, aby mě nemusel kontrolovat a nahlásit, i když dobře věděl, co a odkud to vezu. Tak pro mě šťastně skončila příhoda se strážmistrem Langerem a živě si ji pamatuji dodnes.

Na jaře 1945, kdy se nezadržitelně blížila fronta a osvobození, už jsem byl zaměstnán a pracoval ve svinovské rourovně na soustruhu. Soustružil jsem trny pro lisy, na kterých se lisovaly obaly granátů. Mnozí Porubané kopali na zahradách kryty nebo vyztužovali sklepy, aby se připravili na přechod fronty. My jsme se spoléhali jen na malý sklípek pod domem. V tomto sklípku jsem s rodiči přečkal masivní bombardování a jako zázrakem se nám nic nestalo, ani když v těsné blízkosti domu vybuchla letecká puma, která část domu úplně zničila a vytvořila obrovský kráter. Děda s babičkou se do toho sklípku schovat nešli. Proč, to nevím. Asi už na všechno rezignovali. Při výbuchu bomby byla úplně zničena ložnice a děda s babičkou výbuch jako zázrakem přežili v kuchyni. Po výbuchu vyšel vystresovaný dědeček s babičkou ze zničeného domu a já je nemohl poznat. Obličej, vlasy, oděv, všechno na nich bylo šedobílé od prachu a omítky. Vypadali jako mlynáři, kteří spadli do mouky. Další bomby vybuchly u sousedů a na cestě.

Po bombardování přišli k našemu domu sovětští vojáci a přinesli zabité prase. Štětiny opálili na ohni z otepi slámy. Jelikož vodovod byl bombardováním rozbitý a nebyla voda na provedení zabíjačky, matka mě poslala pro vodu k Bestovým v sousední ulici. Šel jsem přes zahrady, protože ploty byly úplně zničené. Na ulici (dnes V Zahradách) mě spatřil sovětský voják s automatem a přivolal si mě k sobě. Přivolal ještě mého kamaráda Rudolfa Vajdu a společně jsme museli na jeho příkaz pod kostelem u vodovodního rezervoáru kopat společný hrob pro padlé sovětské vojáky. Ještě jsme s prací zdaleka nebyli hotovi, a koňský potah přivezl asi osm mrtvých sovětských vojáků. Bylo nám šestnáct roků a měli jsme velký strach. Navíc nad námi začala nízko prolétávat sovětská letadla. Náš strach ještě zesílil při pomyšlení, že po nás letadla začnou střílet. Se svými obavami jsme se svěřili sovětskému vojákovi, který nás hlídal. Voják odešel na blízký kamenný most, který spojoval starý a nový hřbitov, a vystřelil světlici, aby letci poznali, že se jedná o už osvobozené území. Krátké nepřítomnosti vojáka jsme využili a s kamarádem Vajdou od nedokopaného hrobu utekli. Vyděšeni jsme utíkali k jeho bydlišti na Hradčanech. Nikdo mě však nechtěl ukrýt. Lidé měli obavy, aby se jim sovětský voják, kterému jsme utekli, nepomstil. Se strachem a obavami jsem se oklikou vydal zpátky domů. Sotva jsem se vrátil, babička mě požádala, abych šel s panem Studentským hledat dědu. Vydali jsme se ke kostelu a cestou potkali pana Kostku, který nám řekl, že u kaple pod kostelem leží tři mrtví. Byl to jeden ruský voják a místní občané Sobek a raněný Bajgar. O kousek dál u mostku ležel mrtvý můj děda Valentin Výtisk. Tolik hrůzy v jednom dni, a to v šestnácti letech! Bylo nutno pohřbít mrtvé civilisty. Hrobník Kostka další den na místním hřbitově vykopal dva hroby a pochovali jsme dědu a pana Sobka v narychlo zhotovených rakvích, které připomínaly spíše nějaké bedny, Ale nic jiného v té době nebylo.

Po skončení bombardování a ukončení bojů byl pohled na Porubu skličující. Desítky zničených obytných a hospodářských objektů, poloprázdné chlévy a smutek v rodinách, které přišly o své blízké. Boj o Porubu byl nelítostný a těžký. Svědčí o tom 192 padlých sovětských vojáků a důstojníků, kterým každoročně 28. dubna v den osvobození Poruby u památníku na Vřesinské ulici věnujeme tichou vzpomínku.

Zapsáno v roce 2011.