Fronta se blížila, a tak i tam jsme zažili bombardování. Po oznámení sirén jsme všichni v továrně měli naporučeno běžet do lesa, který byl vzdálený asi něco přes 1 a 1/2 km od Bílovce. Doběhli jsme vždycky včas, začalo bombardování, mnohá děvčata od strachu plakaly. Mně ale nikdy do pláče nebylo, a i když nevím proč, vždycky jsem jim začla vyprávět veselé příhody z mého dosavadního života. V těch příhodách většinou účinkoval nějaký náš pes nebo koza. Nakonec se všichni s chutí zasmáli.

Kvůli tomu bombardování jsme jednou šli domů z Bílovce pěšky. Vlaky nejely, a tak jsme se skupina děvčat, která bydlela ve směru na Klimkovice, vydala pěšky. To byl ale teprve konce zimy, a tak si vzpomínám, že foukal studený vítr a trochu sněžilo. Cesta do Poruby nám trvala 3 hodiny. Na druhý den byly vlaky opět v provozu, tak se zase šlo – jelo do Wagstadtu.

Zima v roce 1944 – 45 byla oproti nastávajícímu jaru dost krutá. A svinovské nádraží už tenkrát bylo velice důležité v železničním provozu. Zaměstnanci Vítkovických železáren mohli přestupovat přes most na vítkovský vlak, jenž byl k tomu účelu postaven. I každý rychlík tam zastavoval. Samozřejmě zastavovaly tam i vlaky, které převážely raněné německé vojáky a trestance z koncentráku. Možná, že i zajatce, to nevím. Trestance jsem také neviděla, to vím jen z doslechu, že dělníci z toho vítkovského mostu házeli trestancům svačiny a německý dozor po nich střílel. Neslyšela jsem ale, že by někdo z vítkovských zaměstnanců byl zastřelen. Trestanci prý ano.

Ale viděla jsem na vlastní oči raněné, různě zafačované německé vojáky, jak promrzlí se belhali po nádraží. Venku byl mráz kolem - 20 ^oC. Pro nás české občany to byli okupanti a nepřátelé, ale byli to lidé! A já tenkrát při pohledu na zraněné a i zmrzačené muže jsem poprvé přestala věřit v dobrotu a laskavost Boží.

Krutá zima přešla, nastalo to teplé jaro, přes Porubu od Pustkovce už dávno přestali procházet ruští zajatci, kteří měli nohy zabalené v pytlích a přes rameno také jenom převěšený lněný pytel. A šlo jich houfy, ale to už v to jaro byla minulost, protože z dálky někde od „prajske“ byla slyšet kanonáda a my ve vesnici jenom z doslechu jsme se dovídali, jak fronta pokračuje.

Kolem 25. dubna bylo nařízeno všem občanům, ať se schovají do sklepa. Nebo ať před frontou utíkají! Bylo nařízeno vysadit okna a ve sklepě všechny okénka zatlouct deskama. Fronta se blížila, „kaťuše“ byly slyšet už téměř za humny a začlo bombardování naší vesnice. Mezi bombardováním byl klid i pár hodin. A mně to nedalo, abych se nešla podívat ven ze sklepa. A také jsme měli ve chlívku kozu, králíky a slepice. Těm bylo zapotřebí dát žrát. A při té příležitosti jsem obešla kousek vesnice. A mé vzpomínky na útěky ze sklepa?

Venku hřálo slunce, byl ohlušující klid a první, co jsem viděla, byli zastřelení koně v příkopech. V tom teplu byli už nadmutí. A druhý den jsem přeskočila můr u hřbitova, u kterého jsem celé mé mládí bydlela, a v tom slunečném poledni po tom hřbitově se prošla. A vzadu za pomníkem sochy, která u nás na hřbitově stála, ležel zastřelený německý voják. Obličej měl posetý mouchami – masařkami, a já jsem mu odhadovala tak asi 45 let. Zůstala jsem nad ním stát a nahlas jsem k němu promlouvala: „Chudáku, doma někde tě očekává žena a děti a ty tu ležíš opuštěn jako pes.“ To bylo první setkání s obětí války. Po jednom bombardování a při mé zvědavosti jsem viděla, že byla zasažená Blažejova pila. Bylo odpoledne půl druhé a pila hořela.

Ale tím skončily mé vycházky. V noci na toho 29. 4. (asi) před půlnocí jsme slyšeli bouchání na sklepní okénka i na vchodové dveře. Bylo přitom slyšet jen: „Otviraj, otviraj!“

Po otevření vstoupili k nám do domu první sovětští vojáci. Všichni byli vysocí, v pláštěnkách (pelerínách) i ženy byly mezi nimi. A musím přiznat, že vítání z jejich strany bylo velmi milé. Objímali nás a líbali a já jsem rozuměla jenom „Babuško, děduško, zdravstvujtě“. Po bouřlivém vítání chtěli, ať jim ukážeme nebo ať dáme vojákům, co byli venku, vodu! A to byla pro mne také jedna kapitola.

V našem domě jsme měli studnu v prádelně ve sklepě. Voda to byla dobrá, ale protože většinou se nechávala otevřená (byl na ní dřevěný poklop), tak občas se v ní utopila kočka, která tam zabloudila otevřeným okénkem. A tak jsme všichni používali tu vodu jenom na mytí a na praní. Na vaření a pití jsme chodili přes cestu pod kostel, kde z rezervoáru přes malou trubku pořád, v zimě, v létě, vytékala voda. Ta voda nebyla jenom dobrá, ta byla přímo výborná. Byla měkká a každý, i cizí člověk, si ji velice chválil.

A tak když ti první vojáci nás žádali o vodu, mě nic jiného nenapadlo, než to, že jim tu vodu ukáži. A vyšla jsem před tu půlnocí ze sklepa ven. Venku byl měsíc v úplňku a před domem kolem plotu a po příkopách seděli ruští vojáci a já jsem měla dojem, že je jich celá rota. Řekla jsem jenom „Vodu?“ A odpověď zněla. „Da. Vodu.“ A měli opravdu žízeň, protože se všichni k té vodě vrhli. Vojáci si celý dům prohlédli a do prádelny se nastěhovalo velitelství a pro vodu do té studny v ní jsme mohli si jít nabrat jen v určitou dobu ráno. Pak jsme měli vstup do prádelny zakázán. Do studánky pod kostel také nešlo jít, protože se venku střílelo!

Na druhý den odpoledne přinesli dva vojáci k nám na chodbu svého spolubojovníka. Byl to hezký tmavovlasý mladý muž, spíš chlapec, kterému určitě nebylo víc jak 23 let. Měl vyhřezlé střeva a ještě žil. Po pár minutách před mýma očima zemřel. A doma možná naň čekala s bolestí jeho maminka.

Před naší zahradou na Zintlerové luce vykopali chlapi z Poruby velký společný hrob a tam ukládali všechny padlé vojáky. Těch mrtvých vojáků bylo v tom hrobě na 60. Rusové udělali dřevěný pomník, ale za dva roky na konci podzimu, když už začlo trochu mrznout, se hrob odházel a těla vojáků, která už byla v rozkladu, se převážela do společného velkého hrobu v Hlučíně. Hrob před naší zahradou museli odkrývat muži z blízkého okolí a já jsem se toho také zúčastnila, protože můj pěstoun, který měl jenom jednu nohu, nemohl takovou práci dělat. Bylo to někdy v listopadu, venku už bylo zima i mrzlo, ale puch, který vycházel z odkrytého hrobu, byl hrozný. A tolik much – masařek jsem ještě nikdy neviděla, jako v tu dobu. Okolní domy a šopky byly jimi přímo pokryté.

Musím se ale vrátit ke dni osvobození. Když v té naší prádelně bylo usídleno velitelství, tak v tu dobu na našem dvoře byl uvázán hnědý kůň, se kterým jezdil nějaký rozvědčík. Byl to asi Kirgyz nebo někdo jiný z podobné země, protože oči měl trochu šikmé a sem tam přicházel si k nám zdřímnout. Ale toho koně musel něčím živit. Co mu dával, nevím, přišla jsem na to až se vojsko od nás z Poruby odsunulo.

Na dvoře v chlívku jsme měli kozu a vedle v šopce seno pro ni. Koza se jmenovala Elóra. Byla skotná, takže se právě v tu dobu nemusela dojit, ale aspoň 1x za den jsem měla za úkol jí dát nažrat a napít. To ale nešlo. Hned ten první den, co se u nás velitelství usadilo a já chtěla jít tu naši kozu nakrmit, tak rozvědčík na mě křičel, ať se jdu hned schovat, že „strilaju!“ Na mé vysvětlování, že jdu dát žrát koze, odpověděl, a nijak zvlášť potichu: „Chuj s kozu!“

Maminka měla obavy, že za ten necelý týden ta naše koza pojde. Ale koza to přežila, měla spod sebe sežrané kdejaké stébelko a seno, které jsme měli v šopce pro ni nachystané, sežral ten rozvědčíkův kůň!

Zapsáno v roce 2004.