Nejstarší vzpomínka sahá do roku 1943 kdy – jak uvádí porubská kronika – dne 18. dubna „na zahradu Tobiáše Hruzíka spadl balon, který se utrhl při bombardování Horního Slezska (Polsko)“. Ve třech a půl letech jsem měl hlavu ještě plnou pohádkových příšer a tak není divu, že když jsem z okna domu viděl, jak se na sousedovu zahradu pomalu snáší velký beztvarý předmět, který ani trochu nepřipomínal dnešní krásné barevné teplovzdušné balóny, myslel jsem si (a také se mně o tom později několikrát zdálo), že přistává nějaký drak. Z tlamy mu sice nešlehaly plameny, ale jak zachytil o korunu ovocného stromu a ozval se praskot a hlomoz lámaných větví, tak mně to stejně nahnalo pořádný strach. Starostlivý výraz ve tváři měli i moji rodiče, kteří se obávali – v případě nezachycení se balonu na ovocném stromu – o jeho dopad na střechu našeho rodinného domku, který byl cca 30 metrů vzdálený od místa přistání balonu. Zpovzdálí se hned začali sbíhat sousedé a ti obyvatelé Poruby, kteří letící balon pozorovali již dříve a byli zvědaví na jeho dopad. Na místě havárie pak spatřili obrovský splasklý pytel zčásti zavěšený ve větvích ovocného stromu a na hromadě pod stromem ležící zchumlaný zbytek „příšery“. Nikdo nevěděl, co přilétnuvši monstrum „přineslo“. Nebude explodovat, nezpůsobí požár, neobsahuje jedovatý plyn? Proto všichni postávali v uctivé vzdálenosti a k místu dopadu se nepřibližovali. Až můj otec, povoláním krejčovský mistr, po delším pozorování a později i bližším ohledání havarovaného předmětu prohlásil, že je to padákové respektive balonové hedvábí a běžel domů pro velké krejčovské nůžky se záměrem rozporcovat „obludu“ na menší díly, z nichž by se daly ušít elegantní baloňáky nebo zimní větrovky. V uskutečnění tohoto záměru mu bránila maminka, která jej varovala, že za poškození, zničení nebo zcizení vojenského zařízení by jej určitě zatklo gestapo, které i za malé přestupky (lepení plakátů, porážka vepřete bez povolení, poslech zahraničního rozhlasu, nezatemnění oken apod.) zatýkalo občany a odesílalo je do vězení a koncentráků. Dohadování rodičů nakonec ukončil příchod místních četníků, kteří dohlíželi na to, aby k případnému dalšímu poškozování balonu nedocházelo. Ten byl později naložen na koňský povoz a odvezen na četnickou stanici i s meteorologickými měřicími přístroji, které „nesl“. Až dodatečně jsme se pak dozvěděli, že se jednalo o balon určený k meteorologickým měřením, od něhož nebezpečí výbuchu nehrozilo. Dnes již mohu tuto vzpomínku ukončit sdělením, že v béžové balonové větrovce nápadně podobné materiálu z balonu v Hruzíkově zahradě jsem vyfocen v roce 1955 při lyžování na severním svahu Kozleny v Beskydách a mohu potvrdit, že ji vítr skutečně neprofoukl. Bylo to kvalitní balonové hedvábí.

V paměti mně utkvěla také vzpomínka na pochodující německé vojáky Porubou, kteří v družstvu (cca 12 vojáků) a někdy i ve větším počtu „mašírovali“ dnešní Vřesinskou ulicí s pancéřovou pěstí položenou na rameni. Směřovali do Vrvova kamenolomu, kde prováděli vojenský výcvik a nácvik střelby. Jako chlapci mně imponoval dusot okovaných vojenských bot a vyrovnané řady vojáků v jednotně upraveném vojenském stejnokroji, kteří za zpěvu německých pochodových písní kráčeli prašnou silnicí – nyní Vřesinskou ulicí. Zatímco my děti jsme je se zaujetím sledovali, naši rodiče je za záclonkami oken doprovázeli zlověstnými pohledy s přáním „všeho nejhoršího“ jako odplatu za příkoří způsobená českému národu v době okupace.

Koncem března 1945 zastavilo před naším domem nákladní vojenské auto, z něhož seskočilo několik německých vojáků, složili pytle s pískem, kulomet s bedýnkami nábojů a začali v naší zahradě blízko železničního svršku budovat kulometné hnízdo (k nelibosti rodičů, kterou se však nedovolili dát okupantům najevo). Opěrná betonová zídka železničního svršku z jedné strany, za zády rodinný domek a boční strany obložené pytli s pískem byly ideálním místem pro úkryt obsluhy kulometu. Ovládali přitom úsek od Kozubova statku na západní straně až po Sokolovnu na straně východní (cca 500 metrů). Tato skutečnost donutila rodiče i nejbližší sousedy změnit původní rozhodnutí o vybudování válečného úkrytu ve sklepě rodinného domu a dohodli se s rolníkem Josefem Tichým, na vybudování úkrytu ve sklepě jeho usedlosti. V Blažejové továrně si rodiče nechali zhotovit velikou dřevěnou bednu, do které ukryli nejcennější rodinné věci (křišťálové sklo, nástěnné bicí hodiny, obrazy, šněrovací boty, kožich, textilní látky a jiné v té době ceněné předměty) a bednu zakopali ve sklepě svého domku. Největší starost měli s ukrytím motocyklu Ogar 250 ccm, jejž jsme měli od roku 1938 ve vlastnictví. Nakonec s „těžkým srdcem“ otec souhlasil, že bude zahrabán do chlévské mrvy na hnojišti ve dvoře u pana Tichého. Bylo to šťastné rozhodnutí, neboť zahrabán v hnoji přežil motocykl válečnou vřavu bez úhony na rozdíl od našeho rodinného domku, který byl do základů 26. dubna 1945 vybombardován. Ale po řadě, jak postupovaly události.

Otec začal pracovat se sousedy na opevňování sklepa pana Josefa Tichého, který až dosud sloužil především ke skladování brambor a krmné řepy. Bylo nutno výdřevou (dřevěnými stojkami) zajistit cihlovou stropní klenbu ve sklepě, zhotovit dřevěné lavice na sezení pro cca čtyři desítky osob požadujících poskytnutí asylu ve sklepě, pytli s pískem zaplnit sklepová okénka a obložit také okna v přízemních obytných místnostech. Osvětlení prostor zajišťovaly 2 petrolejové lampy. Podobným způsobem zabezpečovali úkryty i jiní majitelé sklepů. Viděl jsem ale rovněž, že v „Tichého lesíku“ v místech, kde nyní silnice „Prodloužená Rudná“ protíná potok Zahumeničku protékající rybníkem pod Skalkou, dokončovaly 4 rodiny z Poruby podzemní úkryty budované ve svahu maskovaném vzrostlými stromy a keři. V těchto místech jsme po skončení bojů našli několik beden munice s náboji do minometů, ale ani památky po obyvatelích bunkrů, kteří je před postupující Rudou armádou zřejmě nestihli včas obydlet.

Na kvílivé ječení poplašné sirény ohlašující letecké nálety jsme postupem času uvykli. Vždyť jak uvádí kronika, „systematické nálety angloamerických bombardovacích letadel na Slezsko začaly již v květnu 1944“. Letadla létala vysoko mimo dostřel protiletadlových děl umístěných mimo jiné také na poli v místech dnešní fakultní nemocnice. Byly to takové hlučící blyštivé tečky lesknoucí se na obloze ve slunci, nesoucí však v útrobách životu nebezpečný náklad pum. Běželi jsme na kopec k lesu Zahumenici, odkud byl dobrý výhled do kraje a tak jsme jednou (29. srpna 1944) viděli hustý černý dým stoupající z bombami zasažených Rütgersových závodů v Hulvákách, kde se vzňaly vyrobené zásoby dehtu a asfaltu. V dubnu 1945 jsme již se strachem sledovali bombardování sousedních obcí Velká Polom a Krásné Pole. Zůstávalo jen otázkou času, kdy přijde na řadu Poruba. Ta, jak uvádí porubská kronika, se stala „cílem bombardování letadly přilétajícími z benešovského letiště odpoledne 26. dubna1945 a celý den 27. dubna do večerních hodin. Zažila přitom 45 náletů po 12 letadlech“. Vzpomínám si, že hned po zaznění sirény ohlašující letecký nálet rodiče a bratr (bylo mu 15 let) „popadli“ připravená pohotovostní zavazadla a utíkali jsme se ukrýt do připraveného úkrytu ve statku pana Josefa Tichého. Po uběhnutí100 metrů jsme zabočili kolem zamčené kovárny pana Aloise Balnara na hráz rybníka, ale nestihli jsme již přeběhnout dalších cca 100 metrů do úkrytu. Kolem nás se najednou rozpoutalo peklo. V okolí vybuchující letecké pumy, létající střepiny, neuvěřitelný rámus z detonací a strach o život donutil celou naši rodinu zalehnout mezi dva blízko sebe rostoucí vzrostlé duby na břehu rybníka. Rodiče ve snaze chránit mne před střepinami a padajícími předměty, zalehli mne svými těly tak těsně, že jsem jen stěží popadal dech. Neměl jsem sílu je odtlačit a prožíval jsem hroznou úzkost, že se udusím. Vyděšení a celí zaprášení jsme po ukončení náletu doklopýtali do sklepa, kde jsme líčili sousedům právě prožité hrůzy bombardování, které jsme zažili na vlastním těle. Pokaždé, když kolem dnes již zasypaného rybníka procházím, si na tuto událost vzpomenu a pohledem na dva statné duby, které se tam dodnes jako němí svědkové 70 let staré události tyčí k obloze, si uvědomuji, jak úzká je hranice mezi životem a smrtí, kterou si navíc lidé dokážou válečnými událostmi ještě více přiblížit.

V přestávce mezi bombardováním se domluvili muži k nelibosti svých manželek, že zjistí škody napáchané bombardováním na opuštěných domovech. Jak se postupně vraceli, přinášeli vesměs špatné zprávy. Většinou byly domy poškozené a některé téměř zničené. Mezi ty nejvíce poškozené patřil náš rodinný dům. Otec, který se sousedy i mým bratrem dohašovali požáry, se následně snažili alespoň provizorně zabezpečit vytlučená okna a zabezpečit to, co v rozbitých domech zůstalo. Vrátili se celí umounění, navíc se sklíčenou náladou nad velkým neštěstím, které nás potkalo. Bombardováním byly zasaženy i sousední domy pana Bjalka a Ludvíka Miky a tak „pohřební nálada“ způsobená tímto neštěstím dolehla také na jejich rodiny. Nikomu nebylo do řečí a všichni sklíčeně zírali v šeru sklepení před sebe.

Vzrušení nastalo, když se najednou rozlétly dveře a po cihlových schodech vedoucích do sklepa v zablácených „půllitrácích“, umazaných rajtkách, s celtou přehozenou přes rubášku obepnutou vojenským páskem, helmou na hlavě a s napřaženým samopalem v ruce pomalu sestupovali dva vojáci s voláním: „German nět?“ I když jsme neznali rusky, hned jsme si domysleli, že se jedná o rudoarmějce. Ale žádná euforie z osvobození u nás nevypukla. Naopak strach, co bude následovat dál, nás všechny „přibil“ na lavice. Vojáci se rozhlédli po sklepě, krátce spolu promluvili, načež jeden z nich vystoupal zpět po schodech nahoru a vyšel ze sklepa. Druhý svlékl celtu a batoh odložil na lavici; no batoh to v pravém slova smyslu nebyl, spíše pytel se dvěma popruhy nahoře zavázaný šňůrkou a usedl ztěžka na lavici. Z batohu vytáhl něco jako chleba, který odkrajoval nožem a zapíjel něčím z polní láhve. Sledovaly jej desítky párů očí ve sklepě přítomných dospělých i dětí. Když dojedl, zavěsil si samopal na krk, natáhl se na lavici u schodů, hlavu podložil batohem, samopal položil na hrudník, kde jej jednou rukou přidržoval a během malé chvilky usnul. Vše se to odehrálo v tichu, které se nikdo z obyvatel sklepa nedovolil rušit; ticho bylo přerušováno pouze občasnými výbuchy doléhajícími do sklepa zvenčí. Byli to zřejmě průzkumníci, kteří přišli v předstihu před hlavním vojem. Až po delší době jsme začali nově vzniklou situaci pološeptem řešit. Představa, co by nastalo, kdyby přišli do statku němečtí vojáci a zastihli rudoarmějce s námi ve sklepě, nás všechny děsila. Všichni jsme byli neozbrojení, když jedinou zbraň, pečlivě ukrytou loveckou brokovnicí vlastnil pan Tichý, který byl členem myslivecké společnosti. Samopal spočívající na hrudi rudoarmějce ležícího u schodů by určitě zavdal důvod k přestřelce, která by pro nás civilní obyvatelstvo nedopadla dobře. Napětí, které se dalo krájet, bylo asi po 2 nebo 3 hodinách přerušeno výbuchem letecké bomby, která explodovala těsně před okny našeho sklepa, které byly chráněné pytli s pískem. Dům i s námi jako by nadskočil, celý se zatřásl a dosedl zpátky; výdřeva zajišťující klenbu proti zřícení zčásti popadala. Ve zvířeném prachu zaniklo chabé osvětlení a do sklepa proniknul zápach z trhaviny. Hned byli všichni na nohou. Po zjištění, že nikdo není zraněný a nehrozí zřícení sklepení, muži začali s opravou popadaných dřevěných podpěr a první odvážlivci šli zjistit rozsah poškození i vně budovy. Dobrá zpráva byla, že kromě vyražených oken, prasklin na fasádě s dolíky po střepinách a blátem obhozené omítky to budova „přežila“ a nehrozí bezprostřední nebezpečí jejího zřícení. S opravou a provizorním zabezpečením přízemí pomohli sami rudoarmějci, kteří se rozhodli zřídit v kuchyni provizorní ošetřovnu raněných vojáků. Doprostřed kuchyně přesunuli podlouhlý masivní jídelní stůl, za kterým v zimě při draní peří sedávala i moje maminka se sousedkami, pokryli jej prostěradlem, roztopili kuchyňská kamna, na jejich plotny nastavěli objemné hrnce, které naplnili vodou z venkovní studny. Sdělili nám, že již nemůžeme kuchyň dále využívat k vaření ani nemůžeme přes ni po dobu ošetřování raněných procházet. Tátové proto přistavili ke kulatému otvoru ve stropu sklepa žebřík a vytvořili tak provizorní výstup do „řízně“, což byla místnost mezi chlévy sloužící k přípravě krmiva pro dobytek. Kulatý otvor až dosud sloužící ke shazování brambor a krmné řepy do sklepa nám tak dočasně nahrazoval zakázaný východ do obytné části.  Pro nás děti nebyl problém provléci se otvorem ve stropu, ale zejména pro „kulatější maminky“ to problém byl, který se nezřídka musel řešit „chozením na kýbl“ (kbelík) umístěný v přítmí sklepa.   

Celou dobu jsme neměli žádné informace o tom, jak probíhají osvobozovací boje v Porubě. Přítomnost „rudoarmejských saniťáků“ nám však dodávala pocit bezpečí, že se snad situace vyvíjí příznivě. Otec se sousedy se proto znovu vydal zjišťovat, jaké škody způsobily nálety v okolí. Museli postupovat obezřetně, neboť okolí statku bylo ostřelováno ze Zahumenice z minometů i ručních zbraní. Dvůr usedlosti byl pokryt krátery od padajících min a fasáda domu poničena od střel a střepin. O život tak přišel náš soused Josef Kupka, otec tří dětí, který byl zastřelen, když vyšel z domu, aby poklidil domácí zvířectvo. Rodiče nás nepouštěli ze sklepa ani na záchod, který stál venku u hnojiště. Chodili jsme na malou i velkou stranu do chlévů přiléhajících k obytné části domu přímo mezi dobytek a po vykonání potřeby jsme se hned zase zpátky vraceli kulatým otvorem po žebříku do sklepa.

Z obhlídky terénu se vrátil otec se zjištěním, že po dalších bombových zásazích zbyla z našeho domu ruina a všechna zařízení domu včetně krejčovské dílny byla zničena. Nemohli jsme pochopit, co vyvolalo potřebu opakovaného bombardování rodinných domků ve směru od Sokolovny kolem Vřesinské ulice až po náves. Vždyť v naší zahrádce vybudované kulometné hnízdo bylo celou dobu opuštěné. Kdosi vyprávěl, že snad viděl jezdit po kolejích drezínu s těžkým kulometem, ale otec mně tuto skutečnost nepotvrdil. Faktem zůstává, že tak intenzivní bombardování v Porubě zažilo již jenom centrum Poruby zahrnující Obecní dům, Švidrnochovou hospodu a Blažejovou továrnu, ve které přišlo při náletu o život 5 zaměstnanců. Největší tragédii však způsobil přímý zásah leteckou pumou do domku Antonína Klementa, při kterém přišlo o život 10 obyvatel. Značně byl poškozen rovněž Wilczkův zámek s přilehlými budovami, v němž se opevnili němečtí vojáci, kteří byli odtud vytlačeni až v neděli 29. dubna 1945. Osvobozovací boje v Porubě si vyžádaly kromě civilních obětí především životy vojáků. Kronika obce uvádí, že ztráty Rudoarmějců činily 21padlých důstojníků, 171 poddůstojníků a vojínů. Ztráty německých vojáků uvedeny nejsou. Některým padlým vojákům posloužily za poslední místo odpočinku krátery po bombách, kde spočinuli mnohdy i se zabitými koňmi a dalšími domácími zvířaty. Jak mně řekl otec, takto postupovali v případech odklízení zcela zdevastovaných těl, která se již nedala transportovat na shromaždiště mrtvých. Je to strašné pomyšlení, že takto mohli skončit v cizí zemi mladí, zdraví lidé, na něž někde doma čekali rodiče, sourozenci, ženy a děti.

Zranění vojáci byli po prvotním ošetření saniťáky v polních podmínkách přivážení do provizorních ošetřoven koňskými povozy. Jak jsem se již zmínil, jedna taková ošetřovna byla zřízena také v kuchyni statku pana Josefa Tichého, kde jsme byli ukryti ve sklepě. Zranění vojáci s obvázanou hlavou a končetinami posedávali venku kolem studny a kouřili machorku (ručně balené cigarety). V předsíni na nosítkách, ale převážně jen tak na celtě na dlažbě leželi ti, kteří v důsledku vnitřních zranění a amputovaných končetin nebyli schopni vsedě čekat na ošetření. Na zemi se válely krvavé zbytky vojenských uniforem, obvazů a všelijakých zbytků hader, které zřejmě při nedostatku obvazového materiálu posloužily také k ošetření. Jen jednou jsem ze zvědavosti vstoupil do síně před kuchyní a děsivý obraz toho, co jsem spatřil, mne pak ve snu pronásledoval ještě hodně let. Nejenom sténání a pláč, ale také bolestivé výkřiky bylo slyšet z kuchyně, kde se snažili saniťáci raněným pomoci. Tito lidé trpěli „jako koně“ a jestli se z těchto zranění později vyléčili tak většinou s trvalými následky fyzickými i psychickými. Ani nevím, zdali mezi ošetřovateli byl nějaký vystudovaný doktor medicíny. Nemohli jsme totiž splnit jejich požadavek přivést k raněným českého civilního lékaře, neboť na teritoriu Poruby v té době žádný nepůsobil. Zní to nevděčně, ale notně jsme si oddechli, když po nějakém čase byla zřízena polní nemocnice v Sokolovně a my se již nemuseli setkávat s raněnými a mohli jsme zase začít využívat kuchyň k dennímu pobytu a vaření.

Válečná vřava se postupně přesunula ke Svinovu a Klimkovicím a Poruba se zaplnila rudoarmějci. Koňské povozy, mezi kterými se „motaly“ hříbátka doprovázející klisny na jejich strastiplné pouti, stály jeden za druhým po celé Vřesinské ulici. Na nich posedávali a polehávali vojáci; z několika míst bylo slyšet i zvuky foukací nebo tahací harmoniky, mandolíny či kytary. Někteří vojáci si krátili čas házením ručních granátů do rybníka a následným vytahováním leklých ryb, jinde zase na přenosné kovářské výhni žhavili kováři podkovy a opravovali poškozené kování koňských postrojů a povozů. Mne nejvíce zaujala skupinka veselých vojáků, kteří závodili na jízdních kolech, která bůh ví, komu zkonfiskovali. Pouštěli se povzbuzováni spolubojovníky ve dvojicích z kopce od Vřesiny a nezřídka končili v příkopu u kovárny za veselého jásotu přihlížejících spolubojovníků. Všichni kouřili a nejveseleji bylo pochopitelně tam, kde měli něco „ostřejšího“ na pití.  Na ohništi v zahradě pana Tichého u rybníka vařila skupina vojáků na otevřeném ohništi ve velkém hrnci hovězí guláš z poraženého býčka a vzpomínám si, že jej míchali dlouhou tyčí, protože nemohli vydržet sálající žár z ohniště.

Tank, představující pro malého kluka jakéhosi válečného reprezentanta, jsem v obci poprvé viděl, když na něm přijel rodák z Poruby pan Ladislav Vilč, bojující v československé jednotce po boku Rudé armády. Dospělejší chlapci i děvčata se na stojící tank vydrápali a nechali se s jásotem vozit po obci. Mne, malého „prcka“, mezi sebe na tank nevzali.

Zapsáno v lednu 2015.