Některé rodiny opouštěly Porubu, odjížděly k příbuzným v naději, že události přečkají ve větším bezpečí. Řada Porubanů budovala kryty ve svahu pod dnešní nemocnicí nebo v polích u Záhumenice, jiní vyztužovali své sklepy. Také moje matka Hermína upravila jednu sklepní místnost v našem domku na dnešní Vřesinské ulici jako kryt. Měli jsme to proti jiným horší, protože jsme bydleli úplně na konci vesnice a dalo se čekat, že dělostřelecké granáty pálené od Vřesiny nás zasáhnou jako první. Do sklepa jsme nanosili slamníky, přikrývky, vědro s vodou a nejnutnější potraviny.

Jako první však nepřišel útok pěchoty ani dělostřelecké ostřelování, kterého jsme se tak obávali, ale letecké bombardování z nízko letících sovětských letadel. První den, pokud si dobře vzpomínám, byly výbuchy pum spíše sporadické a vzdálenější, ale další den pumy dopadaly v krátkých intervalech od rána do večera. Občas se zatřásl celý dům a my jsme si mysleli, že je to náš konec.  Třásl se náš dům, třásla se naše matka, můj patnáctiletý bratr Leo i já, i když celá ta hrůza mi jako šestiletému nedocházela, a tragické následky jsem si nedovedl představit. Myslím, že jsme se ve sklepě i modlili, aby se nám bomby vyhýbaly. Když bombardování na chvíli ustalo nebo výbuchy se ozývaly z dálky, matka opatrně vyšla ze sklepa, aby zkontrolovala hospodářství a dala nažrat praseti, krávě a slepicím.  Zpět se vracela se slzami v očích a říkala, že hoří celá Poruba.

Ve sklepě jsme zůstali, i když bombardování skončilo a bylo slyšet jen střelbu z pušek a samopalů. Strachy jsme se k sobě choulili, když jsme v místnosti nad námi slyšeli dupot bot a na našem dvorku hlasy a výkřiky. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešel rudoarmějec. Rychle zase odešel, když se přesvědčil, že v místnosti je jen žena a děti a neukrývá se zde žádný německý voják. Na chvíli jsme si oddechli, i když jsme stále slyšeli kroky nad sklepem a hlasy na dvoře.

Ze sklepa jsme vycházeli s obavami. Na dvoře u kotle postávala a bavila se skupina sovětských vojáků. Se smíchem nám nabízeli kaši, kterou si v kotli vařili. Byli jsme stále vystresovaní, a tak jsme odmítli.

Druhá skupina vojáků kopala na naší zahradě hned u cesty více než metr hlubokou jámu. Do ní pak zatlačili kanon, jehož hlaveň mířila k Záhumenici.

Matka zkontrolovala chlévy a šla do kuchyně připravit nějaké jídlo. Tam zjistila, že se jí z hrníčku v kredenci ztratily zlaté prstýnky a řetízek. Matka, ještě celá vyděšená, nevěděla co dělat: stěžovat si, nebo raději mlčet? Po chvíli se osmělila a důstojníkovi, který stál na dvoře, se se ztrátou svěřila. Pozorně ji vyslechl a nařídil všechny vojáky na našem dvorku prošacovat. U jednoho vojáka v kapse se mamčino zlato našlo. Důstojník něco vykřikl a nato přistiženého vojáka obstoupili jeho spolubojovníci s namířenými samopaly. Důstojník se mamce omluvil, prstýnky a řetízek jí vrátil. Jak jsem se později dověděl, vojáka na našem dvoře za krádež popravili.

Naše obavy, že náš domek na západním konci vesnice bude rozbombardován nebo jinak při bojích zničen, se nepotvrdily. Dům přechod fronty přečkal bez úhony, prý se rozbilo pár okenních tabulek a od kulek oprýskala omítka, ale na to se nepamatuji. Mnohem hůře na tom byla celá řada porubských rodin, které přišly nejen o střechu nad hlavou a všechen majetek, ale mnozí jejich členové osvobozování vesnice zaplatili svými životy.

Zapsáno v roce 2014.