Jedna hrůzná podívaná se udála v Porubě už v březnu. Po cestě od Opavské přes Hradčany šel průvod zbídačených a zmrzlých vězňů z některého koncentračního tábora. I když byly v březnu silné mrazy, šli tito ubožáci jen v lehkém vězeňském oblečení a v dřevácích. Bylo jich několik set nebo i tisíc, to přesně nevím. Byli tak zesláblí, že se navzájem podpírali. V čele tohoto strašlivého pochodu šla vězeňská hudba, která jim vyhrávala. Po obou stranách průvodu šly desítky německých hlídek s puškami a samopaly, které vězně pokřikem pobízely k pochodu. Konec tohoto pochodu smrti uzavíral dvoukolák tažený vězni a na něm plno mrtvol lidí, kteří tyto strašné útrapy nepřežili. Průvod prošel kolem kostela a zámku a na svinovském nádraží byli naloženi do železničních nákladních vagonů. Porubští občané včetně mého otce, kteří pracovali ve Vítkovických železárnách a museli projít přes kolejiště po mostě pro pěší, jim házeli své svačiny a jídlo, které si pro ten účel vzali z domu. Odpovědí jim byly nadávky a střelba německých hlídek.

Jak se blížila fronta, lidé vyztužovali své sklepy nebo vytvářeli podzemní úkryty na zahradách. Jako dvanáctiletá jsem strach neměla, protože jsem si jako dítě vůbec neuvědomovala nadcházející nebezpečí. O to větší obavy měl můj otec, prarodiče i ostatní obyvatelé Poruby.

Dvacátého šestého dubna ráno přišli k nám do domu unavení a zdecimovaní němečtí vojáci, často ještě kluci. Vyklidili přízemí našeho domu, do kterého naházeli slámu a únavou okamžitě usnuli. Následující den psychicky zdeptaní, uplakaní odešli a někteří volali se slzami v očích mámo, mámo a objímali mou babičku. V ten den se začalo bombardovat, všude vybuchovaly pumy a v obci hořelo několik domů. Sousední domek zasáhla letecká puma, proletěla střechou, stropy a skončila naštěstí bez výbuchu v peřinách ve sklepě, kde se ukrývali naši sousedé. Sousedé se pak skrývali u nás i s dvouměsíční dcerkou svých podnájemníků Alenkou Brandsteterovou, kterou museli oživovat, protože mračno prachu, které způsobila nevybuchlá puma, zapříčinil dýchací potíže u malého miminka, které se začalo dusit. Všechno ale naštěstí dobře dopadlo.

Po bombardování přišli večer na Hradčany první sovětští průzkumníci. Pan Mika, který byl v té době porubským obecním bubeníkem a jako bývalý legionář ovládal ruštinu, se s vojáky rychle domluvil. Navedl je, kde jsou ukrytá německá protiletadlová děla, která sovětští vojáci usilovně hledali. Zavedl je téměř až na místo v lese nazývaném Bažantnice poblíž Myslivny, kde baterie děl byla ukryta. Po zničení dělostřelecké baterie přišli na Hradčany 28. dubna vojáci Rudé armády. Dlouho se ale nezdrželi a pokračovali směrem ke Svinovu. Bylo na nich vidět, že jsou unavení a vyčerpaní.

V kostelní věži bylo ukryto několik německých vojáků, kteří odstřelovali sovětské vojáky i civilisty. Jeden sovětský kapitán při rozhovoru s Mikou mu sdělil, že někde na Hradčanech je zrádce, který donáší Němcům zprávy. Převlékl se do německé uniformy s tím, že toho zrádce objeví. Než odešel, všem nám sliboval, že nám při oslavách 1. máje zahraje na harmoniku a zatančí kozáčka. Bohužel se tak nestalo a odpoledne ho přinesli zastřeleného v plachtě. U sousedů Palových jsme ho pak pohřbili pod stromem. Zámek, který ještě bránili Němci, byl propojen údajně podzemní chodbou, která ústila do sakristie kostela. Aby znemožnili pohyb německých vojáků mezi zámkem a kostelem, sovětští vojáci tuto chodbu podle vyprávění sousedů odstřelili a němečtí vojáci v ní zahynuli. Nikdy jsem však v této chodbě nebyla a o celé události jsem se dozvěděla od sousedů. Očití pamětníci této události patrně žijí, muselo by se pátrat. Naši sousedé Palovi, kterým ve sklepě zůstala nevybuchlá letecká puma po nezbytných opravách střechy, v domku i nadále bydleli, protože jim sovětští vojáci říkali: „Это ничего, небойтесь.“ Bombu odstranili až za několik měsíců němečtí zajatci. To jsme museli na Hradčanech ale vyklidit celé okolí.

Válečnými událostmi nebyly Hradčany nijak citelně poškozeny až na rozbitou střechu našich sousedů, kterou proletěla bomba, která nevybuchla. Po výstřelech z kaťuší, které byly na Hradčanech umístěny, jedna vadná střela letěla zcela nekontrolovaně a také smetla střechu domu. To byly největší škody na Hradčanech, nepočítáme-li stovky dolíků v omítkách po kulkách. Ty jsme ale co nejrychleji opravovali a život se pomalu vracel do normálu. V červnu jsme ještě měsíc chodili do školy, kde opět začalo vyučování. Ve školních oknech nebyla ani jedna skleněná tabulka. Okna byla provizorně zakryta překližkami a „papindekly“. Zatímco dnešní děti chodí do světlých učeben, volný čas tráví na hřišti nebo v centrech volného času, porubské děti v závěru dubna 1945 slyšely křik, výbuchy bomb, zabité a zmrzačené lidi a mnozí ještě přišli o střechu nad hlavou.

Pole hraběte Wilczeka byla v našem sousedství po válce rozparcelována a přidělena stavebníkům pro výstavbu rodinných domků. Rozparcelována byla přibližně plocha celého I. porubského obvodu. Někteří již začali stavět, jiní měli vykopány studny a postaveny stavební kůlny, když bylo v roce 1952 rozhodnuto o výstavbě Nové Poruby. Byla vydána stavební uzávěra a prakticky okamžitě se začal budovat I. obvod. V důsledku této výstavby bylo vykoupeno více jak 10 rodinných domků včetně našeho, které byly zbourány, aby uvolnily místo nové výstavbě. Byly nám přiděleny stavební parcely na poli Bohuše Bárty. V roce 1953 nám bylo vyplaceno 120 000 Kčs. Naštěstí až po měnové reformě. My jsme začali okamžitě stavět. Celá individuální výstavba na ulici, která dostala jméno Ke Skalce, byla vybudována stavebníky, kteří zde dostali náhradní parcely za asanovanovu část Hradčan.

Sepsáno v roce 2005.