Náš dům neměl sklep. Otec pod ložnicovým oknem vykopal provizorní úkryt, do kterého uložil peřiny a zásoby jídla. U potoka v blízkosti domu pod stohem slámy navíc vykopal kryt, ve kterém se měla před frontou ukrýt celá naše rodina.

Ráno, když začalo bombardování, šli jsme se schovat do předem připraveného krytu pod stohem slámy. Jeden z německých vojáků, myslím, že se jmenoval Sojka, který byl u nás ubytován už od zimy, otce důrazně varoval, abychom ke stohu vůbec nechodili, že za stohem v zákopech jsou ukrytí němečtí vojáci a určitě by nás zastřelili. Co teď? Bomby padají a vybuchují. Otec rozhodl, že se půjdeme před nálety ukrýt k rodině Volných, která bydlela v domě na samotě v polích u hranice se Svinovem. Šly jsme jenom ženy a děti. Otec s nejstarším bratrem a služebnou zůstali u dobytka a měli za námi přijít později. Už se k nám ale nedostal. Sklep v domě rodiny Volných měl pevné klenuté stropy, a tak zajišťoval dostatečnou ochranu před bombami. Ve sklepě se ukrývali jenom ženy, děti a starý pan Volný.

V hrozném strachu jsme se krčili ve sklepní místnosti a čekali, co přijde. Neustále jsme slyšeli výbuchy blízkých i vzdálených bomb. Obavy jsme měli i o otce, staršího bratra a služku. Proč stále nepřicházejí?

Vojáci SS, kteří měli obsazené přízemí domku, ve kterém jsme se ve sklepě ukrývali, se stále houževnatě bránili. Paní Volná, která uměla německy, na schodech do sklepa zaslechla jejich hovor, ve kterém se domlouvali, že zapálí dům a prchající ženy a děti schovávající se ve sklepě zastřelí. Esesáci opravdu dům zapálili, ale protože paní Volná věděla, co nás čeká, ze sklepa jsme neutekli. Dým z hořícího domu se začal valit okénkem do místnosti, ve které jsme byli ukryti. Začali jsme kašlat a dusit se. Dýmem přiotrávenou kočku mamka vyhodila sklepním okénkem ven. Část zborcené střechy spadla před sklepní okénko a dým z tlejícího krovu se začal valit do sklepa. Mamka sklepním okénkem vylezla a motykou chtěla tlící krov od okénka odtáhnout. Já ve strachu a s brekotem překotně lezla za ní. V tom okamžiku začal u protější stodoly štěkat uvázaný pes a díval se na roh domu. Matka nějakým neznámým pudem mě přitiskla ke zdi domu a kolem nás zasvištěla kulka. Okamžitě jsme byly zpátky ve sklepě. Starý pan Volný začal vylupovat krumpáčem cihly ze schodiště do sklepa a matka jimi začala zazdívat sklepní okénko. Malta nebyla, a tak na utěsnění mamka použila kysané zelí, které bylo v sudu ve sklepě. Tak se utěsnila obě sklepní okénka a my všichni ukrytí ve sklepě jsme si oddychli. Po čase jsme zaslechli dunění chůze nad sklepním stropem. Kdo to tam chodí? Jsou to ještě Němci, nebo již Rusové? Najednou se na schodišti objevil ruský voják. „Vy žijete?“ volal na nás. Mamka ho pozvala do sklepa a s radostí ho počastovala čistým lihem, který měla pro případ dezinfekce. Nalila mu do skleničky a voják se začal smát a divit se její malé velikosti.

Později jsme zjistili, že dům, ve kterém jsme byli ukryti, stále stál a v něm se až do konce houževnatě bránili němečtí vojáci. Rusové chtěli proto celý dům kaťušemi srovnat se zemí. Můj otec šel za velitelem jednotky a vysvětlil mu, že ve sklepě se ukrývá nejen jeho žena a děti, ale i matka generála Svobody. Byla to pravda, ale jen částečně. Paní Svobodová s námi ve sklepě skutečně byla, ale v žádném případě to nebyla matka generála Svobody, který velel československým jednotkám v Rudé armádě.

Tak jsme v nepopsatelné hrůze, ale šťastně přežili osvobození obce. Po opuštění zničeného domu, ve kterém jsme se ukrývali, bylo na blízké louce mnoho padlých vojáků, které jsme doslova museli překračovat. Dodnes si přesně vybavuji velice mladého vojáka, který měl na hlavě vojenskou čepici s rudou hvězdičkou, pod kterou na čele byla díra po zásahu nepřátelské kulky. Byl to doslova ještě kluk.

Sepsáno v roce 2017.