Poruba byla spořádaná, k životu příjemná, prosperující obec. Starostou byl pan Ludvík Dědoch, vzdálenější strýc mé maminky. O politických stranách si téměř nic nepamatuji, vzpomínám si však na jednu událost z počátku okupace, kdy otec nepobýval doma, zdržoval se stále v Ostravě, protože naši rodinu obtěžovali svými návštěvami nějací úředníci okupační správy, hledali otce a vyptávali se, kde jsou peníze Sociálně demokratické strany. Otec totiž vykonával před okupací funkci pokladníka Soc. dem. strany v Porubě. Peníze organizace však otec ihned po okupaci předal na vyšší instanci strany do Ostravy. Domů se otec natrvalo vrátil, až přestali němečtí úředníci (pravděpodobně gestapo) obtěžovat, když seznali, že peníze strany nedostanou.

Dobře si pamatuji, že v Porubě byly tři tělovýchovné organizace – Sokol, Dělnická tělocvičná jednota a Orel. Všechny byly velmi činné, pořádaly veřejná cvičení, tělovýchovné akademie, plesy, taneční zábavy, hrály ochotnická představení. Tyto organizace soutěžily v činnosti, vzájemně se však podporovaly návštěvou akcí, pořádaných vlastně rivaly. Rovněž sbor dobrovolných hasičů byl velmi aktivní, pořádal ukázková požární cvičení, taneční zábavy, plesy.

Všechny organizace, spolky a politické strany, kromě sboru dobrovolných hasičů, byly dnem německé okupace rozpuštěny a zakázány.

Do obecné školy jsem začal chodit v roce 1935. Se mnou do třídy chodila dvě děvčata z německých rodin – dcera lestmistra Alice Fordrenová a dcera mlynáře Erika Heinrichová, které ihned po okupaci přestoupily na německou školu ve Svinově a Anna Kubanková ze smíšené rodiny, která s námi absolvovala celou povinnou školní docházku.

V Porubě žilo před okupací několik německých a několik smíšených rodin, nevzpomínám si však na nějaké národnostní třenice, prakticky všichni členové německých i smíšených rodin hovořili plynule česky. Ze smíšených rodin uvádím manžely Leimsnerovy a Pavličkovy, rodiny Hückelova, Kubankova, Schreiberova, Dametzova (syn) a Lisnikova a německé rodiny Fordrenova, Heinrichova, Damtzova, Gaborova, Mitrengova a Diczkova. Všechny tyto rodiny vznikly přiženěním – přivdáním nebo se přistěhovaly. Možná, že v Porubě žili i další občané německé národnosti, ale vzhledem k tomu, že si nepamatuji na nějaké národnostní spory mezi občany, nepamatuji si žádné další německé národnosti. Možná stojí za pozornost říci, že jeden ze synů Lisnikových se hlásil l německé národnosti, druhý k české, jeden narukoval do německé armády, druhý ne. Přece jenom jsem zapomněl na nejbohatšího občana německé nebo rakouské národnosti, který občas v Porubě pobýval a tím je majitel statku a lesů – hrabě Wilczek. Možná i správce statku byl německé národnosti, nevím, neznal jsem ho.

Na příjezd německých okupačních vojsk do Poruby si vzpomínám jen matně. Několik nákladních aut stálo na cestě u tehdejšího obecního úřadu, pár zvědavých děcek se motalo kolem, ale nepamatuji si, že by tam byli nějací dospělí lidé. Cestou ze školy jsem jen prošel kolem, asi jsem bral v úvahu, že to není dobrá podívaná, jak jsem slyšel doma a z dřívějších zážitků – mobilizace, kopání krytu na zahradě (v rámci přípravy CO), rozhovorů dospělých, kteří se o Hitlerovi a jeho soukmenovcích vyjadřovali odmítavě, až neuctivě a projevech strachu z okupace a války. Vzpomínám si pouze na jeden případ, kdy porubský občan chválil okupaci. Byl to nějaký p. Vaněk, který později požádal o změnu národnosti a byl pak povinen narukovat do německé armády. Byl považován za zrádce (byl členem fašistické strany před okupací a mnozí ho označovali výrazem „fašista Vaněk). […]

Počáteční doba okupace byla plná nejistoty, mnozí občané se odstěhovali do Ostravy, německé okupační úřady převzaly moc, zastupitelstvo bylo rozpuštěno, byl jmenován starostou Němec Lorenz, nastoupili němečtí četníci, ve Svinově byla zřízena úřadovna gestapa, o které kolovala anekdota, že ve Svinově je automatický dům, do kterého když hodíš kámen, vyběhne z něho gestapo.

Do Poruby byl po určité době převelen četník jménem Ziemann, za ním se přistěhovala z Hamburku se třemi dětmi jeho manželka. Zajímavý byl výrok paní Ziemannové, která se divila, proč jsme chtěli být osvobozeni, když jsou u nás obchody plné zboží a lidé se mají lépe než v Německu. Jejich syn a starší dcera se stýkali s českými dětmi a naučili se částečně hovořit česky.

Velitel četníků Langer (československý občan) se choval velmi slušně, dělal, že nevidí nebo neslyší, když někdo dělal nedovolené věci. Po válce nebyl odsunut, zůstal v ČSR, odstěhoval se však z Poruby.

Z porubské obecné školy byli odvoláni řídící učitel p. Schindler, učitelé Figala, Grohman a Šedivý. Německá správa se snažila umístit na místa učitelů občanky německé národnosti, ale bez potřebné odborné přípravy, zato vyznavačky nacistické ideologie.

Na jednu takovou mám nemilou vzpomínku. Po prodělané nemoci jsem přišel opět do školy, ale nevěděl jsem, že nová učitelka vyžaduje od žáků na počátku vyučování provést hlasitě „árijský pozdrav“ se zdviženou pravicí. Když jsem to pochopitelně nesplnil, zavolala si mě na stupínek, udělila mi vzorný pohlavek a musel jsem „árijský pozdrav“ pronést třikrát před celou třídou. Naštěstí tato „učitelka“ nezůstala na škole dlouho. Přičinil se o to spolužák Josef Konečný, který byl přesvědčen, že jeho činnost ve škole musí odporovat požadavkům učitelů na slušnost, píli a plnění úkolů. Když se takto vzepřel paní „učitelce“, tato si ho zavolala k tabuli a okamžitě chtěla žáka ztrestat. Stála při tom na stupínku před tabulí a žák pod stupínkem. Značně se rozmáchla, žák byl však pozorný a pohybově nadaný, včas uhnul, „učitelka“ ztratila rovnováhu, upadla ze stupínku n zem a zlomila si při tom ruku. Tím její činnost na škole skončila a nás nadále učili jen čeští učitelé. Žák nebyl potrestán, neboť nebyl shledán v předpisech zákaz „uhnutí“.

Školní léta za okupace ubíhala nestandardně, neboť vyučování bylo často zaměřeno na sběr kovového odpadu, sbírání ostružinových nebo jahodových listů (jako čaj pro německou armádu), výsadbu moruší, trhání plevele ohnice na polích místních sedláků, sběr brambor, odhazování sněhu a podobně.

Německé školské úřady nařizovaly učební osnovy takové, aby české děti byly poněmčovány. Němčinu jsme měli každý den první vyučovací hodinu, zeměpis byl jen o „velkoněmecké říši“ a jejich bývalých koloniích v Africe a střídavě byl vyučován česky a německy. Dějepis byl zaměřen jen na germánský vývoj a rovněž byl učen střídavě česky a německy. Střídání jazyka bylo nařízeno i v tělocviku, na který byl kladen velký důraz a bylo možno z tohoto předmětu i propadnout. Na české učitele vzpomínám rád, byli to p. Závodský, Lysíková, Černochová a řídící učitel p. Bensch (po válce si nechal změnit transkripci jména na Benš).

V roce 1940 německé úřady zrušily přijímání žáků na českou měšťanskou školu ve Svinově a tím znemožnily žákům české národnosti dosáhnout potřebného vzdělání pro přijetí do učebního poměru. Rodiče se snažili umožnit mi vychodit měšťanskou školu, proto mě přihlásili do školy v Ostravě-Hulvákách, kde jsem v září 1940 nastoupil. Bydlel jsem u strýce v Hulvákách. Po dvou či třech dnech navštívili školu četníci (protektorátní) a oznámili, že žáci ze Sudet musí ihned opustit školu a vrátit se do místa bydliště. Neuposlechnutí bude mít za následek potrestání rodičů. Tak skončila snaha rodičů o zajištění potřebného vzdělání. Tenkrát opustilo třídu asi pět žáků, hlavně ze Svinova a Třebovic.

Moje sestra Libuše v této době navštěvovala Obchodní školu v Ostravě, bydlela u strýce a podařilo se jí proti nařízení úřadů dostudovat. Když však chtěla po ukončení školy nastoupit do odpovídajícího zaměstnání, pracovní úřad neuznal vzdělání a sestra musela vykonávat manuelní práci.

V roce 1941 byl pověřen můj spolužák Lumír Černík a já úkolem každý měsíc orazítkovat obecním razítkem s hákovým křížem a orlicí a nápisem Gemeindeamt Poruba Kreiß Wagstadt všechny potravinové lístky, které pak pan řídící se svým synem nasáčkovali pro všechny rodiny v Porubě a pak já s kamarádem Černíkem jsme vydávali obálky s lístky proti podpisu rodinám (trvalo celý den). Odměna za tuto práci byla 1 DM. Potravinových lístků bylo hodně druhů, záviselo to na stáří, náročnosti práce (těžce pracující), zda byli „samozásobiteli“ (mléko, maso, tuky, chleba). Lístky měly různé barvy pro různé potraviny (tuky – žlutá, cukr – fialová, maso – červená). Všechny potraviny byly na lístky, dokonce i cigarety a tabák.

Rovněž obuv a ošacení bylo na poukazy, o které se muselo žádat, avšak nároky byly velmi omezené. Vzpomínám si, že dokonce i na břitvu, štětku na holení, obuv a ošacení dostal otec poukazy, když o veškeré vybavení přišel při náletu na chemickou továrnu v Litvínově, kam byl zaměstnavatelem vyslán na opravy zařízení pro výrobu benzínu z hnědého uhlí zničeného bombardováním. Velení americké armády mělo jistě velmi přesné informace o stavu oprav, protože dva dny před spuštěním výroby znovu chemickou továrnu zničilo bombardováním.

Otec tento nálet přežil díky tomu, že se schoval do kanálu, přišel však o veškeré vybavení a doklady a vrátil se domů po dvoudenním putování na černo a bez jídla přes Německo, protože přes protektorát bez dokladů se nedostal.

Potravinové příděly byly za války velmi nízké, zvláště pro dospívající. Maminka to řešila tak, že jsme chodili sbírat na sklizená pole – strniště klásky, hlavně pšeničné, z těch jsme vytřeli zrní a na větru zbavili plev a prachu. Takto získané zrní jsme museli s bratrem na ručně poháněném malém šrotovacím mlýnku namlít a maminka tím nastavovala na lístky koupenou mouku. Na buchty z takto upravených surovin vzpomínám velice rád, byly výborné a připomínají mi dnešní celozrnné pečivo. Mléka jsme měli od naší kozy dost, maso jsme získávali chovem hus, kachen a králíků, žrádlo pro ně jsme získávali vysekáváním příkopů podél cesty (muselo se platit cestáři) nebo mezi lány polí (se souhlasem majitele a jako odměnu za práci na poli). Jako zdroj mouky na chleba sloužilo obilí, které obdržela maminka za práci na poli u sedláků (což bylo zakázáno), namletí bylo proti zákazům realizováno ve mlýně ve Vřesině. Mlynář byl vystaven nebezpečí kriminálu, přesto to riskoval. Vzpomínám, jak jsem ve smluvenou noc vezl na dobře namazaném trakaři, aby kolo ani nevrzlo, do Vřesiny malý měch zrní a zpět malý měch mouky. Pochopitelně jsem použil chodník podél železniční tratě, a tak se vyhnul nebezpečí setkání s někým neznámým. Úhrada za semletí byla zaplacena předem, aby výměna zrní za mouku byla co nejrychlejší, rovněž doba byla předem domluvena. Dobří lidé pomáhali, jak mohli.

Velmi nepříjemné vzpomínky mám na chování členů organizace Hitlerjugend, kteří provokativně v době, kdy věřící šli v neděli z pobožnosti, pochodovali po hlavní cestě v Porubě se svou fanglí a nutili kolemjdoucí zdravit tuto fangli árijským pozdravem. Jejich zpupnost byla odporná. Také se mi jednou v zimě – čekal jsem na vlak do Poruby, měl jsem ještě dost času do odjezdu, tak jsem se chtěl ohřát na nádraží státních drah. Namyšlení členové Hitlerjugend kontrolovali, zda lidé přítomní na nádraží mají platné jízdenky nebo vstupenku na peron. Neměl jsem ani jedno, ani druhé, dostal jsem pořádnou facku a byl jsem vyhnán z nádražní budovy.

Po ukončení povinné školní docházky v roce 1943 jsem byl poslán na pracovní úřad k převzetí pracovní knížky (Arbeitsbuch) a zároveň zařazen do práce. Úřednice mi dala „vybrat“: buď práce na statku v severním Německu – Pomořansku, nebo práce v zahradnictví Alois Oborný ve Svinově. Volba byla nasnadě, odpracoval jsem dva roky jako pomocný dělník v zahradě. Pracovní doba byla v létě 12 hodin, v zimě 8 hodin denně, 6 dnů v týdnu. Na tu dobu nevzpomínám rád, chtěl jsem dělat nějakou strojařskou profesi. Navíc bylo téměř zakázáno pěstování květin, všechno muselo být zaměřeno na zajištění výživy „velkoněmeckého národa“. Aby mohl zahradník nějak obhájit pěstování růží, byly mezi ně nasazeny řady rajčat. Zahradník tajně na málo přístupné místo nasel tabák a na jaře pak těm, kterými si byl jist, prodával sazenice. U kterých si nebyl jist, ty odkázal na mě s poznámkou, že se tabák nesmí pěstovat, ale že je možné, že se někde něco vysemenilo a vzklíčilo, tak ať mi dá pár vajíček, že mu snad něco najdu. V případě průšvihu bych v tom lítal já, na druhé straně jsem se dostal k pár vejcím. Podobný trik používal i při zájmu o svatební nebo pohřební kytice, které jsem vázal, ale utržené peníze jsem odevzdával zahradníkovi. Tak toto je jedna z mála hezkých vzpomínek, že řadě nevěst nebo družiček jsem způsobil radost. Vlastně ještě jeden zisk jsem měl z doby zahradničení. Po válce jako student gymnázia jsem si přivydělával vázáním pohřebních věnců a kytic. Zkušenosti ze zahradničení jsem využil až v důchodu, kdy jsem na chalupě pěstoval ze zábavy hodně druhů zeleniny.

Ale zpět ke vzpomínkám na dobu válečnou. V roce 1944 často přes Ostravu přelétaly angloamerické bombardovací svazy. Z počátku jsme při houkání sirén utíkali směrem ke Třebovicím po nynější Opavské silnici. Dlouho se nic neudálo, proto zahradník proti našim útěkům protestoval a zůstávali jsme v zahradnictví (bylo nás 6 zaměstnanců – 5 děvčat a já). Jednou však při návratu bombardovacích svazů některému letadlu zbyla jedna bomba, tak asi zkusili se trefit na třebovickou elektrárnu. Trefili se však na pole nedaleko zahradnictví v místě dnešního hypermarketu Tesco a tlaková vlna poničila řadu tabulí skla na sklenících. Od té doby jsme zase utíkali při průletech svazů, nevěřili jsme padajícímu rozbitému sklu. Svou činnost v zahradnictví jsem ukončil dnem osvobození 28. dubna 1945, nezašel jsem si ani pro poslední týdenní výplatu, jen jsem přes plot zavolal na zahradníka, že už mě tam nikdy neuvidí a opravdu jsem do zahradnictví už nikdy nezašel.

V roce 1945 bylo velení německé armády již velmi nervózní, až zoufalé, když povolávalo k odvodům patnáctileté kluky. K odvodní komisi museli předstoupit i kluci české národnosti (vlastně občané velkoněmecké říše), V roce 1944 jsem byl u odvodu ve svinovské sokolovně s výsledkem „tauglich“ (schopen), povolán do vojenské služby jsem nebyl – neměl jsem „vhodnou“ národnost. Totéž se opakovalo v roce 1945, odvod probíhal v Novém Jičíně, odvedenci německé národnosti narukovali – z Poruby to byli Josef Dametz a nejstarší syn „fašisty“ Vaňka.

Velmi nedobrou vzpomínku mám na konec války. V Porubě byla požáry po útocích sovětských šturmoviků zničena řada obytných i hospodářských. Někdo z naší rodiny (patrně bratr) dostal nápad, že je lepší schovat se v lese, že je tam neobsazený, dobře vybudovaný a zamaskovaný kryt. Nápad byl schválen, všichni jsme se odebrali do krytu, který se nacházel nedaleko kamenolomu pana Vrvy. Po krátké době pobytu v krytu vybuchnul nedaleko od vstupu do krytu dělostřelecký granát a střepina zasáhla moji maminku do nohy. Poranění bylo provizorně ošetřeno, rána nebyla velká, krvácení se podařilo zastavit. Po osvobození se pokoušela lékařka Rudé armády střepinu vytáhnout (bez umrtvení), nepodařilo se jí to, po nějaké době se rána uklidnila a zahojila. Maminka s touto střepinou v noze vydržela tři roky, občas ji zranění pobolívalo. Po třech letech se jí na noze asi 5 cm pod zraněním utvořil malý zánět, ze kterého po několika dnech vykoukla střepina, která byla odstraněna a rána se zhojila.

Po návratu z krytu v lese, kde došlo ke zranění maminky, jsme se schovávali v době ústupu německých vojsk ve sklepě našeho rodinného domku. V kuchyni jsme měli v té době čerstvě vylíhnutá housata a bylo je potřeba nakrmit a napojit (čerstvě nasbírané kopřivy byly připraveny). Vyšel jsem ze sklepa a jako zvědavý kluk jsem se chtěl oknem podívat, co se děje na druhé straně silnice. V příkopu jsem spatřil německého vojáka ve chvíli, kdy otočil svou zbraň do okna, ze kterého jsem se díval. Uhnul jsem hlavou za zeď a v tom se roztříštilo sklo v okně. Další střelbou německý voják prostřílel všechny okna směřující na cestu. Voják určitě věděl, že v domku nejsou ruští vojáci, střílel na civilistu. Zkázu zasklení oken dokončil výbuch bomby zaměřené na německé vojáky v příkopu. Až později při přestavbě rodinného domku jsme zjistili, že výbuch bomby naklonil celý domek.

Tentýž den, kdy jsme přišli o zasklení většiny oken, 28. dubna 1945 zhruba v 10 hodin večer, někdo bouchal na domovní dveře, po otevření zazněl dotaz „German nět?“, a tím jsme se stali po dlouhé době opět svobodnými lidmi.

30. dubna 1945 nás navštívil důstojník Rudé armády a chtěl hovořit s naším otcem. Znal jeho celé jméno a byl informován o tom, že otec v létech 1928 až 1932 pracoval v SSSR na výstavbě dvou elektráren (Šatura a Balachna na střední Volze), které byly vybavovány parními kotly vyrobenými ve vítkovické kotlárně, kde otec pracoval. Otec z té doby znal poměrně slušně rusky, proto byl požádán o překlad jednání sovětské okupační správy při organizaci místního národního výboru. Otce velmi překvapilo, že sovětské úřady i po třinácti letech měli seznamy lidí a údaje o nich, kteří působili v SSSR.

Po osvobození byli občané německé národnosti, kteří nestačili opustit Porubu, internováni v budově u cesty pod zámkem, dříve užívané deputátníky statku. Vzhledem k tomu, že jsem bydlel na opačném konci obce, nemám žádné přesnější informace o tom, jak bylo s těmito občany zacházeno. Nebylo jich mnoho, někteří odešli před koncem války, jiní padli ve válce, jiní padli do zajetí. Jen jeden konkrétní případ znám, starý p. Dametz byl zavřen u nás ve chlívku pro slepice, vyslýchán sovětskými vojáky (asi 2x v noci), pak byl přesunut k ostatním občanům německé národnosti do budovy u zámku.

Ustavený místní národní výbor v čele s p. Josefem Gelnarem zorganizoval prohledávání katastru obce Poruba s úkolem zahrabat mrtvá rozkládající se zvířata a pochovat padlé německé vojáky. Bylo nás několik skupin a úkol byl splněn během dvou dnů. K zahrabávání mrtvých zvířat byly využívány jámy po bombách, k pohřbívání vojáků byly využívány hlubší zákopy. Setkali jsme se i s vojáky svlečenými do naha (někdo nás předešel), nebo okousanými liškami. Zážitek z této akce nebyl vůbec příjemný.

O padlé sovětské vojáky se vzorně postarala služba armády, byly zřízeny dva společné hroby, jeden na horním konci obce v místě dnešního parkoviště pro přírodní koupaliště, druhý u cesty pod kostelem.

Sepsáno v září 2015