Někdy v letech 1939–1940 mě poslal otec se starším bratrem Zdeňkem do Ostravy, aby mi pomohl koupit nový oblek. U nás v Sudetech byl přídělový bodový systém, ale i když jsme měli body i peníze, v obchodech se toho moc koupit nedalo. V Ostravě to bylo lepší. Do Ostravy jsem jel v kraťasech a na ně jsem si při zpáteční cestě oblékl nově koupený oblek. Na celnici mezi Protektorátem Čechy a Morava a Říší u svinovských mostů mi celník přikázal oblek svléci. A to byla pro mne tragédie. Když pod oblekem uviděl kraťasy, usoudil, že jsem oblek chtěl přes hranici propašovat, a zabavil mi ho. Doma jsme z toho měli všichni hrůzu. Mně se sice nic stát nemohlo, protože jsem byl dítě, ale mohl být přísně potrestán otec nebo bratr Zdeněk. Zákony byly v té době velmi přísné a podobné přestupky se netolerovaly. Asi za tři týdny jsme obdrželi úřední dopis, že od potrestání se upouští, ale oblek že se zabavuje ve prospěch německé říše. I když jsem přišel o oblek, doma jsme si všichni oddechli. Opravdu nevím, zda to na celnici byla náhoda, nebo mě udal nějaký „loajální“ občan, který jel s námi z Ostravy a v tramvaji zaslechl náš hovor.

Někdy v letech 1943–1944, když fronta byla ještě v nedohlednu, jsem zažil tuto příhodu. Jednou odpoledne jsme se s kamarádem Liborem toulali po polích v blízkosti vesnice a najednou se nám zatajil dech. V poli, přibližně tam, kde je dnes fakultní nemocnice, stála německá stíhačka. Junkers nebo Messerschmitt, nevím. Na křídlech seděl pilot a pokuřoval. Pravděpodobně pro poruchu motoru nouzově přistál a čekal na pomoc. Nás kluky to samozřejmě táhlo co nejblíže k letadlu, chtěli jsme si ho pěkně zblízka prohlédnout. Ale měli jsme strach. I když se pilot netvářil nijak nepřátelsky, přece jen to byl Němec a nevěděli jsme, jak se zachová. Tak jsme letadlo prohlíželi z patřičné vzdálenosti. Dnes si uvědomuji, že jsme s Liborem byli svědky výjimečné události. Bylo to totiž jediné přistání letadla na katastru Poruby. O žádném dalším nevím, nepočítám-li přistávání vrtulníků ve fakultní nemocnici.

Na jaře v roce 1945, někdy v březnu, to už se fronta nezadržitelně blížila i k Porubě, jsme se se stejně starým bratrancem Liborem Bestou rozhodli, že si postavíme bunkr, aby se bylo kam schovat, až se bude v Porubě bojovat. Místo jsme si vybrali v pískovně v blízkosti lesíka, kterému se odnepaměti říká Bestův křik. V díře, která tam zbyla po vytěžení písku, jsme z trámů a desek zhotovili bytelnou konstrukci a tu pak zasypali pískem a štěrkem, aby splynula s ostatním terénem a z letadel nebyla vidět. Když jsme jámu prohlubovali, objevila se i spodní voda a my měli radost, že o pití bude postaráno. Na jaře 1945 byla po chalupách v celé vesnici ubytována spousta německých vojáků. Také v naší Záhumenní ulici jich bylo hodně. Zásobování už příliš nefungovalo, a tak si vojáci snažili přilepšit tím, že v polích lovili zajíce. Seznámil jsem se s jedním vojákem, který byl ubytován v sousedství u rolníka Besty. Jmenoval se Wilhelm, ale všichni jsme mu říkali Willy. Byl to typ ostravského chachara, starý průserář. A z celého srdce nenáviděl Hitlera. Vyprávěl mi, že byl na východní frontě někde u Litvy. Když jel domů na dovolenku, měl za úkol hlídat vagon s nakradeným zbožím z východu. Byly to většinou samé kožichy. Willy si chtěl přilepšit a během transportu všechno zboží rozprodal. Za to mu hrozil trest smrti, ale nakonec byl jen degradován a konec války strávil v Porubě. Jednou jsem s ním šel po poli k Záhumenici a Willy chtěl ulovit nějakého zajíce. Zajíci po poli sice běhali, ale Willy žádného netrefil. Půjčil mi pušku, ať to také zkusím, ale ani já nic netrefil. Najednou se na obloze objevila dvě letadla a navzájem po sobě střílela. To byl pro mne zážitek! „Jak jsou asi vysoko?“ zeptal jsem se. Willy nabil do pušky svítící náboj. Svítící střela letěla přímo k letadlu. Když to spatřil pilot jednoho letadla, začal prudce klesat a mířil přímo na nás. Přeletěl jen několik metrů nad našimi hlavami. Měl jsem pořádný strach, ale dobře to dopadlo. Zavedl jsem Willyho také k našemu bunkru, abych se pochlubil, co jsme vybudovali. Pokýval hlavou a řekl: „Proti dělostřeleckým granátům budete chránění, ale přímý zásah leteckou pumou nepřežijete.“ Následující noc v okolí našeho bunkru shazovala letadla svítící pumy. Nevím, co to znamenalo. Zda to byla náhoda, nebo chtěli zjistit, co to tam je. V době osvobozovacích bojů bylo v našem bunkru ukryto 24 obyvatel hlavně ze Záhumenní ulice. Byla tam například celá rodina Bestova a Kolibáčova. V tomto bunkru jsme ve zdraví přežili nejen celodenní bombardování obce, ale i výbuch bomby, která spadla asi150 metrů od našeho krytu. Bunkr se silně zatřásl, ale vydržel.

Po skončení bombardování jsme se v obavách vraceli z krytu domů. Pohled na vesnici byl skličující. Všude hořelo, domy, chlévy, kůlny. Zdálo se, že hoří celá Poruba. Obrovským požárem byla zachvácena továrna na nábytek. Valil se odtud hustý dým. U Roberta Strakoše u vrat ležela mrtvá kráva. V místě dnešní tramvajové smyčky stály kaťuše. Jestli se nemýlím, byly tři. Nevěděl jsem, co to je. Byly to náklaďáky, které měly na korbě nějaké kolejnice nebo ližiny. Ruští vojáci na tyto kolejnice dávali střely a jednotlivě je odpalovali směrem k Bílovci. Polním telefonem nebo vysílačkou dostávali informace o zásazích. Až byl potvrzen účinný dopad na cíl, spustily kaťuše celé salvy najednou. S údivem jsem celé divadlo pozoroval, nikdo nás neodháněl. Strašný hukot a spousta prachu a dýmu.

Ale to zdaleka nebylo všechno, co jsem tento den zažil. Po příchodu domů jsme začali uklízet spoušť po válečném běsnění: vymlácená okna, rozbité nádobí, díra ve zdi ložnice, podlahy pokryté střepy a popadanou omítkou. Otec s Jaromírem dělali úklid v sousedním pokoji a já jim chtěl pomoci. Vtom jsem ale spatřil na okně v kuchyni útočný ruční granát. Vypadal jako konzerva s našroubovanou páčkou. Nevím, co mě to napadlo, páčku jsem zmáčkl, vytáhl závlačku a tím celý granát odjistil. Uvnitř něco plesklo. V kuchyni jsem granát odhodil a vyběhl na dvůr. Ohlušující výbuch kuchyň zcela zdemoloval. Navíc vyhodil komínové víko, takže všude byly zase. Otcovu reakci popisovat nebudu. To láteření a nadávky z úleku a rozčílení nejsou pro kroniku důležité. Bratru Jaromírovi se střepina z granátu zasekla v lýtku. U sousedů Bandových byla prozatímní vojenská ošetřovna. Bratr tam se svým zraněním došel v domnění, že bude odborně ošetřen, ale vyhnali ho s tím, že takovými škrábanci se vůbec nezabývají.

Tak pro mne osmnáctiletého kluka skončila válka. Několik vzrušujících příhod v souvislosti s válkou na mne však teprve čekalo. První se stala někdy v srpnu. Půjčil jsem si brokovnici a šel jsem do lesa něco ulovit. V podvečer jsem usedl na dřevěný lovecký posed a čekal jsem, co mi přijde na mušku. Měl jsem smůlu, žádná zvěř se neobjevila, a tak jsem rozmrzele slezl dolů. Byla už téměř úplná tma. Kde se vzal, tu se vzal, stál vedle mne německý voják. Viděl jsem, že nemá pušku ani samopal, ale mohl mít pistoli nebo nůž. Lámanou němčinou jsem se s ním domluvil, že ho dopravím do vsi. Byl úplně dezorientovaný a zřejmě i hladový. Neustále jsem byl ve střehu a před namířenou brokovnicí ho vedl do vsi. Voják se nesnažil utéct ani mě odzbrojit a možná byl i rád, že to takhle dopadlo. Před Lidovým domem (dnes Dům farnosti), kde se právě konala nějaká zábava, jsem ho předal četníkům. Co se s ním stalo, jsem se nikdy nedověděl.

Poslední klukovinu, která měla vztah k válce, jsem provedl někdy na podzim, když se na pole začal rozvážet hnůj. Můj bratranec našel někde na dvoře granát, úplně stejný, jaký mi vybuchl v dubnu v kuchyni. Postavil jej na podezdívku a nechtěl s ním nic mít. Večer nám to však nedalo a odnesli jsme ho k blízkému velkému kráteru po bombě. Přesvědčili jsme se, že tam nejsou žádní lidé, odjistil jsem ho a hodil do kráteru. Ozval se výbuch. Z domu vyběhl otec, podle hlasu poznal, že u výbuchu jsem byl opět já, a tak měl opět dobrý důvod k láteření.

Vzpomínky z roku 2013