Měli jsme připravené nejnutnější věci v kufru a každý si hlídal svou přikrývku-deku. Protože jsme měli malé hospodářství (5 hektarů), měli jsme pod stodolou sklep, kde byla zásoba řepy a brambor pro hospodářská zvířata (čtyři krávy, dvě prasata, vždy až patnáct slepic, deset hus a králíky). Protože strop sklepa byl zděný do oblouku, usoudili rodiče, že nás dostatečně ochrání, a ještě jej zpevnili podpěrami. Navíc jsme měli připravený kryt v lese Zahumenici, byla to dosti velká chodba do země, maskovaná větvemi a zásobená nejnutnějšími potravinami a vodou.

Byli jsme čtyřčlenná rodina a patřil k nám ještě dědeček a svobodný strýc, kteří žili odděleně na výměnku. Ve čtvrtek večer přijela s vozem a dvěma kravkami rodina z Krásného Pole. Vyhořel jim dům, naložili, co jim zůstalo, a věřili, že u nás přežijí. Bylo nás tedy deset osob a pes.

Když časně ráno letadla začala kroužit nad naším domem, pospíchali jsme do výměnku, kde bylo také klenutí. Mně bylo čtrnáct let. V tom spěchu jsem zapomněla deku, rychle jsem se pro ni vrátila, ale letadla byla rychlejší a opět nalétala přes náš dům. Najednou prásk a bomba spadla u studny, kterou jsme měli pod oknem. Sklo řinčelo a mě tlaková vlna odhodila přes dvě chodby až do výměnku. Rodiče usoudili, že musíme do sklepa. To bylo asi půl sedmé ráno. Nálety pokračovaly opět přes náš dům a přes pole a les se točily zpět. Na naší louce asi tři parcely od domu byla dvě německá protiletadlová děla, jejichž osádka se na letadla zaměřila. Na našem dvoře stály obrněné německé vozy a motorky.

Asi o půl osmě dědeček nevydržel a šel se podívat na letadla a já jsem šla za ním. Rodiče mě ale stáhli ze schodů dolů a tím mi zachránili život. Letadla znovu udělala kolečko a pět si to namířila přes náš dům. Lehké zápalné bomby začala spouštět už u stodoly a děda dostal přímý zásah. Když se nevracel, otec se strýcem ho šli hledat a pohled to prý byl otřesný. Po náletu sbili dřevěnou bednu, sesbírali do ní rozstřílené tělo a pohřbili ho na zahradě pod hrušku.

Ve sklepě jsme zůstat nemohli, tak jsme všichni vyběhli na cestu a někdo nám poradil, ať jdeme do sklepa k Lisníkům, že jsou tam ještě volná místa. Pan Lisník sympatizoval s Němci, ale kde v tu dobu byli oni, to nevím. Stropy byly zajištěné, usadili jsme se na dřevěné lavice rozestavěné kolem komínů, a věřili, že tam přečekáme frontu. Kolem deváté hodiny přibyla další rodina, která utíkala z domu pana Klose, kde bydleli v podnájmu. Byl to můj strýc, maminčin bratr, s manželkou a čtyřmi dětmi. Malého šestitýdenního Zdeňka nesla teta v náručí, za ruku držela Vlastu a Mirek a Dája stáli vystrašeni za ní. Hořel jim dům. Letadla bombardovala podél kolejí, snažila se zasáhnout dělo „flak“ umístěné na podvozku vlaku, a tak podél trati vyhořely tři domy.

Když jsme seděli ve sklepě zadumáni v tichém hovoru, co bude dál, ozvala se najednou obrovská rána. Okénky, která vyletěla, se začal valit prach a obrovský tlak vzduchu nás přitiskl ke zdi. Nevěděli jsme, co se děje, jestli bomba nezasáhla náš dům. Společně jsme začali odříkávat modlitbu Otče náš a pak bylo ticho. Dusili jsme se prachem. Po chvíli někdo, nevím kdo, měl odvahu jít na zvědy. Naproti u pana Kozuba byla obrovská díra do budovy, kde byly stáje. Co způsobilo ten prach a tlak vzduchu, byla střela z kaťuše. Když jsme se vzpamatovali, byla porada, co dál, ale vyřešil to příchod německého velení. Ve sklepě Lisníkových jsme tedy frontu nepřečekali. Němečtí oficíři nás všechny vykázali ven s tím, že tam budou mít hlavní velení.

Naše skupina se rozdělila. Strýc Valoš Mika zajistil své rodině pobyt v krytu v poli. Poskytl mu ho pan Bohuš Bárta. Kryt byl vybaven potravinami i topením. Tam také přečkala frontu rodina z Krásného Pole. Těm nezůstalo nic, přišli i o krávy, které byly puštěné do polí i s našima, naše však zůstaly naživu. Protože víc lidí tam nemohlo, mamka, já a bratr jsme měli doporučení do sklepa v domě pana Bárty na ulici Záhumenní, který nebyl v přímém zásahu letadel. Ale kilometr cesty k němu byl nezapomenutelný. V zahradě pana učitele Grohmana byla obrovská díra po bombě, zase podél koleje vlaku. Přerušené koleje trčely ohnuté nahoru asi tři metry. Podél příkopu byli vojáci s puškami. Hořelo u pana Bálka, u pana Klose, u pana Tichého a u Emila Miky. My, mamka s kufrem, já s hrncem sádla v ruce a dekou a bratr s pecnem chleba a dekou, jsme tou hrůzou procházeli přes pozemek pana Vojtěcha Hruzíka k Bártovu statku. Sklep byl velký, zajištěný stojkami, byly zde lavice a dřevěné pryčny, kde jsme si mohli lehnout. Byli tam všichni z postižených domů. Muži, otec se strýci, pendlovali a hlídali, aby se tam vše nerozkradlo. Ale nakonec nebylo co hlídat. V prvních náletech nám shořela střecha, pak se propadly stropy a nakonec jsme vyhořeli do základů. A tak skončily i ty čtyři další domy podél trati. Už v pátek večer nás navštívili ruští vojáci se samopaly a hledali ukryté Němce. Nás dospívající holky mamky přikryly dekami, protože šla o nich strašná pověst.

Po dvou dnech jsme šli „domů“. Opět pohled nezapomenutelný. Všechno vyhořel, trčely jen dva komíny. Jen ten kufr a zbytek sádla v hrnci nám zůstal. Doslova jsme to ořvali a ubytovali se ve sklepě vedle řepy brambor. Jednu naději jsme měli. Rodiče předvídali, co se může stát, a pod schodištěm na půdu, kde byl výklenek, zazdili domácí konzervy, sádlo, špek. Strýc si tam dal kožený kabát, vysoké kožené boty, pak jednu peřinu, housle. Já měla pěkný kočárek a ve čtrnácti letech jsem se o něj bála a chtěla jsem ho taky uschovat. Ale staříček mě hnal: „Na bankroty tu místo není!“ Jaké ale bylo naše zklamání, když nám otec sdělil, že Rusové na úkryt přišli. Podle ohoření poznali, že tam jsou dlaždice, přistavili auto a přes okno zásoby vykrádali. Otec na ně volal, ať toho nechají, ale málem ho zastřelili.

Do našeho krytu v lese jsme se nedostali, protože první nálety byly tím směrem a pak tam postupovali ruští vojáci, protože v lese se drželi Němci. Při osvobozování padlo hodně vojáků jak ruských, tak německých. Během bojů byli ledabyle zakopáni, pak byl společný hrob mezi Porubou a Vřesinou. Z něj byli později exhumováni a pochováni na jiném místě.

Hrůzná fronta přešla a co teď? Přechodně jsme se ubytovali u babičky Mikové z matčiny strany. Měla výměnek u sedláka pana Hlaváče. Byla zde malá kuchyňka a ložnice, v kuchyni jedna postel, stůl a zvyškový pec, v ložnici dvě postele a jedna skříň a síňka s dřevěnou špajzkou a komora na uhlí a brambory. Venku byl chlívek s dřevěným záchodem a studna s vodou byla u Hlaváčů na dvoře. Tam nás bydlelo přechodně osm. Vařila se jednoduchá jídla a já nosila obědy našim, kteří začínali uklízet po té spoušti.

Porce byly přesně rozpočítané. Jednou jsem šla humny po loukách, protože na cestě bylo tolik bláta, květen byl strašně deštivý, rozježděného vojenskými auty, a boty, které mi zůstaly, by byly vrchem plné. Nevšimla jsem si, že na loukách jsou spadlé dráty, zakopla jsem a bylo po obědě. Náhrada nebyla, zůstal jen chléb a mléko.

Pak jsme dostali přidělený byt od národního výboru po panu Lisníkovi. Když jsme tam s mamkou přišli, úplná pohroma. Nepořádek, knihy vyházené z okna, na lustrech visely granáty, ve vaně špinavá voda s obvazy. Nedá se to popsat. Sousedé nám pomohli, každý daroval nějaké oblečení, a Rusové, jak jsme plakali, nám hodili do ošatky svázané oblečení a šicí stroj. Bylo to někde z Hlučínska, velké barevné šátky a nějaké blůzy a kabát. Začalo se párat, mamka pozvala místní švadlenu, paní Černíkovou, která byla moc šikovná. A tak jsme se pomalu vraceli do života. Měli jsme1 hektar lesa, bouraly se stromy, z osady Mexiko přišli tesaři. Nejdřív se začal dělat krov na chlévy, aby mohly být ustájeny krávy, pak na stodolu, aby bylo kde uschovat seno, slámu a obilí. A nakonec přišlo na obytný dům. Práce byla celé léto až do pozdního podzimu a na zimu jsme již bydleli. Pomáhala obec, brigádníci ze svazu mládeže, sousedi. Vláčkem nám dovezli materiál a skládali ho přímo na zahradu. Tam jsme měli také vápenku, kde bylo zhašeno vápno, a nad tím „gartovňu“, kde se míchala malta. S mým sousedem, kamarádem a spolužákem Jendou Kudelou jsme namíchali téměř všechnu maltu na stavbu. Malta se vynášela v kbelících po „laufrice“ nahoru. Jeden zedník, pan Kupka, po práci a nedělích zvládl celou stavbu, samozřejmě skromnou.

Vzpomínky z roku 2009