Historické objekty

Kostel sv. Mikuláše

Jednou z nejstarších porubských památek je kostel sv. Mikuláše, který je jediným kostelem v Porubě. Jeho historie sahá až do 15. století a samotná stavba je opředena legendami. Jedna z nich tvrdí, že místo pro stavbu vybrali předkové pomocí volků táhnoucích náklad s kamením. Tam, kde se zvířata zastavila k odpočinku, začali lidé stavět kostel. Další legenda hovoří o tajné podzemní chodbě, která vede od věže kostela k porubskému zámku, vystavěnému v renesančním slohu okolo roku 1573. V chodbě byli údajně na konci druhé světové války zasypáni němečtí vojáci, kteří se zde ukryli při osvobozovacích bojích.
Porubský kostel prošel ve své historii několika rekonstrukcemi. Dnešní podobu získal po stavebních úpravách v letech 1788–1793. Věž, jejíž součástí jsou od roku 1909 hodiny, byla vybudována v roce 1808. Při její opravě v roce 2010 byl v báni nalezen tubus ukrývající historické dokumenty z roku 1909, mince a pohlednice. Většina nalezených archiválií se vrátila v zapečetěném tubusu zpět do věže spolu se vzkazem budoucím generacím, který do schránky vložili zástupci městského obvodu Poruba spolu s aktuálním vydáním měsíčníku porubské radnice. Nejvíce poškozený sto let starý dokument restaurovali odborníci Archivu města Ostravy. Pomocí moderní techniky se jim podařilo rozluštit i téměř nečitelný text, který byl sepsán v roce 1909 učitelem Eduardem Tetensem. Hovoří o počtu obyvatel i čelních představitelích obce, zmiňuje se také o opravě věže kostela a instalaci věžních hodin, na jejichž pořízení byla vyhlášena veřejná sbírka. Po 101 letech byly hodiny renovovány. Na opravu ciferníků přispěl městský obvod Poruba 110 tisíci korunami.

Porubský zámek

Zámek vybudoval z původní tvrze jako své sídlo Ondřej Bzenec z Markvartovic v roce 1573.  V 18. a hlavně v 19. století byl zámek rozšířen a stavebně upraven. Byla to hlavně přízemní přístavba k čelnímu křídlu, vnější úprava sýpky a rozšíření zastřešení bočního křídla do zahrady. V současnosti sestává zámek ze tří křídel vytvářejících pravoúhlé nádvoří, na které je přístup železnou vanou branou nebo postranními železnými brankami. Průčelí k silnici má v přízemku kamenná profilovaná ostění kolem oken a na nich kované mříže. Na frontu do nádvoří v koutě při pravém křídle je vchod do zámku s kamenným portálem, nad jehož římsou je pískovcový znak Bzenců z Markvartovic s letopočtem 1573. Přízemek je zaklenut převážně valenými klenbami s lunetami. Boční křídlo do parku (pravé) je jednopatrové se sedlovou střechou a je pokryto jako celý zámek červenými střešními taškami (původní krytina byla břidlicová). Na místě původní sýpky (levá strava) byla na přelomu tisíciletí vybudována kolonáda s devíti klenbami, podzemní technické zázemí zámku a galerie s ateliéry v prvním nadzemním podlaží. Až do znárodnění v roce 1945 sídlila v zámku rodina Wilczkova. Poté byly v zámku vytvořeny bytové jednotky. Od roku 1948 prostory zámku sloužily celých třicet let lidové škole umění a děti se zde učily hrát na klavír, zpívat a malovat. Po havárii stropu přešla LŠU do nových prostor. V roce 1978 získala tato kulturní památka nového majitele, a to Stavební družstvo Poruba. V polovině 80. let 20. století přestalo mít družstvo o zámek zájem; v dubnu roku 1990 byl zámek odprodán podnikateli Epanastatisovi Prusalisovi, který jej zrenovoval.

Vodní mlýn

Dnešní podoba bývalého vodního mlýna na Záhumenní ulici je z roku 1929. Mlýnská strouha tehdy vedla od splavu Porubkou podél rybníka až k vodnímu kolu, které bylo v 60. letech 20. století odstraněno. Za Rakouska-Uherska a během první republiky až do roku 1938 mlel mlýn pro porubské sedláky i lidi z Pustkovce, Třebovic, Polanky a z části Svinova. V roce 1938 německé úřady porubskému mlynáři zakázaly mletí pro zdejší sedláky, a tak mlýn využívali pouze lidé ze sousedních obcí. Po válce se začalo s mletím hned po žních. Mlynář nakoupil určité množství zrní a na objednávku mlel pro pekaře, obchodníky a další zájemce. Mlela se mouka hrubá i hladká, krupice, kroupy, šrotovalo se obilí pro zvířata. K 1. září 1951 byl vydán zákaz mletí. Stroje byly zaplombovány a tím skončila činnost mlynářů v Porubě.

Větrný mlýn

Do března roku 1991 stával v Porubě větrný mlýn, který byl technickou památkou, jedinou stavbou svého druhu v Ostravě. Mlýn pocházel z roku 1901 a jeho vnitřní zařízení bylo patrně přeneseno z vyhořelého mlýna v nedalekých Těškovicích. Postavil ho majitel pozemku rolník Josef Tichý se svým švagrem Rudolfem Hruzíkem. Byl to mlýn německého typu, jehož zvláštností byla náhrada trámového kříže cihlovou podezdívkou, na níž se mlýnem mohlo otáčet podle směru větru. V provozu byl až do roku 1943. Mlýn byl postaven na volném prostranství a byl přístupný komukoliv a kdykoliv. Zástupci městského obvodu Poruba v letech 1990–1991 hledali účinný způsob ochrany této technické památky před vandalismem, ale vandalové byli rychlejší, mlýn zapálili a dnes je na poli pouze základová deska.

 Sokolovna

Historie objektu nacházejícího se na Vřesinské ulici se začala psát na počátku 20. století. Výborová schůze jednoty většino hlasů rozhodla 9. února 1901 o postavení sokolovny. Slavnostní položení kamene proběhlo 9. června, sokolovna byla otevřena 6. října 1901. K původnímu objektu byl v letech 1911 a 1920 přistavěn malý sál, jeviště a restaurace. Budova stále slouží svému původnímu účelu.

Továrna Ignáce Blažeje