Socialistický realismus v architektuře (zkráceně sorela) je styl, který klade důraz zejména na symetrii a dekorativnost. O vzniku pojmu sorela existují dva výklady: první říká, že vznikl složením počátečních slabik slov socialistický realismus a první slabiky příjmení architekta Zdeňka Lakomého, propagátora socialistického realismu a marxisticko-leninského přístupu k urbanismu u nás. Druhá verze hovoří o složení z prvních slabik slov socialistický realismus a počátečního písmena ve slově architektura: SOcialistický REaLismus v Architektuře.

V Porubě je ve stylu socialistického realismu postaven první a druhý obvod. S výstavbou se začalo v 50. letech 20. století, kdy tehdejší československá vláda rozhodla o zrodu nových obytných čtvrtí na Ostravsku. Za předvoj výstavby tzv. nové Ostravy lze považovat rok 1948, kdy Ostravsko-karvinské doly začaly stavět první domy hornického sídliště zv. dvouletky (název získaly díky tomu, že byly postaveny v době dvouletého hospodářského plánu). V roce 1951 odstartoval projekt na vybudování nového města. Kvůli plánované výstavbě byl v katastru obce Poruby vydán zákaz stavby rodinných domů. Projekt, na kterém pod vedením architekta Vladimíra Meduny pracovalo zhruba 400 architektů a projektantů, počítal s tím, že nová Ostrava pojme až 150 000 obyvatel. Do roku 1955 byl dokončen první porubský obvod a začalo se s výstavbou obvodu druhého podle urbanistického návrhu architekta Miloslava Čtvrtníčka. Zde už jsou však patrny vlivy bruselského stylu.

Plánované obří město však nikdy nedostalo konečnou podobu, mimo jiné také proto, že sorela upřednostňovala monumentální pojetí před ekonomickým hlediskem. Některé vize architektů tak zůstaly pouze „na papíře“. Jde například o vodní kanál, který měl v šířce 40 kilometrů zrcadlit odraz nového města na hladině, nebo 150 metrů vysoká budova Krajského národního výboru, jež měla vévodit Hlavní třídě. Jiné stavby se podařilo zrealizovat, například soubory obytných domů Oblouk a Věžičky.

Velkoryse komponovaný urbanisticko-architektonický komplex sídliště, které bylo v roce 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou, byl v době svého vzniku nazýván „vzorovým socialistickým městem“. Architekti nechtěli stavět nové domy v „buržoazním“ předválečném stylu, a proto se inspirovali mj. českou renesancí, o čemž vypovídá bohatá výzdoba fasád domů – římsy, štíty, pilíře, sloupy, čučky a sgrafita. Ve zdobných prvcích byly zdůrazněny národní motivy – lipové listy. Zajímavá je původní barevnost staveb, která byla volena v klasickém schématu světlé pískové a okrové v kombinaci s červenou terakotou a režnou šedobílou. Tmavší odstíny příslušely architektonickým článkům, jako byly šambrány oken, římsy, pruhy schodišť, bosáže a vlysy. Tato barevnost měla připomínat použití ušlechtilejšího materiálu, přírodního kamene.

Na procházku sorelou (mapa zde) se můžeme vydat z horní části Hlavní třídy, která tvoří hranici mezi prvním a druhým porubským obvodem. Její celkové rozměry byly inspirovány pařížským bulvárem Champs-Élysées, široká je cca 80 a dlouhá 1600 metrů. Ve stylu socialistického realismu jsou postaveny domy v její horní polovině. Jde převážně o pěti a šestiposchoďové reprezentativní obytné domy, které mají v přízemí prostory pro občanskou vybavenost. Středem Hlavní třídy je po celé její délce veden široký zelený pás s promenádními chodníky a lavičkami. Travnaté plochy jsou osazeny květinovými záhony, ozdobnými křovinami a stromy. Součástí středového chodníku je cyklostezka.

Reprezentativní architektura Hlavní třídy je zdobena výraznými dekorativními motivy, hlavním výrazovým prostředkem je klasicistně pojaté sloupoví a vysoké pilastrové řády. Nejzajímavější budovy byly začátkem 21. století vyhlášeny kulturními památkami. Jde o domy č. p. 557, 567, 583, 592, 678, 683, 684, 687, 695, 698, 699 a 705.

Havanskou ulicí se dostaneme na Havlíčkovo náměstí, jež je ústřední částí druhého obvodu. Na sídlišti měly být věžové domy, ale vzhledem ke změně poměrů v 50. letech 20. století v naší zemi byl plán pozměněn, a tak uprostřed náměstí vznikl experimentální výškový dům o 16 patrech se zázemím pro služby podle projektu architektů Aloise Vašíčka a Františka Novotného.

Domy druhého obvodu postrádají výraznou zdobnost staveb I. obvodu, přesto i zde nalezneme např. sgrafita – třeba obrázky ptáků mezi okny horních pater domů čp. 726 a 730.

Z Havlíčkova náměstí zamíříme přes dvůr na Alšovo náměstí, jež je součástí Hlavní třídy, kterou rozvíjí a obohacuje o plochu cca 160 metrů dlouhou a 70 metrů širokou. Náměstí je ze severní strany pohledově uzavřeno průčelím devítiposchoďového domu, jehož fasádu zdobí osmnáctimetrový reliéf od akad. sochaře Vladimíra Navrátila z roku 1963 nazvaný Kosmický věk. Okolní domy jsou mezi okny v nejvyšších patrech ozdobeny 32 keramickými reliéfy, jež nesou název Hrající si děti. Vytvořil je v letech 1957–1958 Vladimír Relich.

Jižní část náměstí má parkovou úpravu, od roku 1962 tento prostor dokresluje socha Hutník od akad. sochaře Antonína Ivanského.

Z Alšova náměstí půjdeme Hlavní třídou ke kruhovému objezdu, kde jsou na atice nároží výškového domu č. 567/75 umístěna dvě sousoší z umělého kamene, jejichž autory jsou Vladislav Gajda a Jiří Myszak. Jedno z nich bylo pojmenováno Kultura, druhé Zemědělství. Původně byla na domě sousoší tři – avšak dílo s názvem Průmysl bylo pro špatný stav demontováno a sneseno.

Pokračovat budeme vpravo na Porubskou ulici, kde stojí obytný soubor domů zvaný Věžičky. Postaven byl v letech 1953 až 1956 podle projektu Ing. arch. Borise Jelčaninova. Vzorem pro střední věžový dům s průchodem se stala podle pamětníků zbořená renesanční věž domu U Lhotků na nároží Václavského náměstí a Vodičkovy ulice v Praze.

Průčelí objektu je až přesycené výtvarnými a architektonickými prvky, ale právě to z něj udělalo jednu z nejznámějších porubských budov. Na arkýřích a pod střešní římsou domů čp. 551, 555 a 556 je umístěna sgrafitová figurální výzdoba s námětem dětských her, jejímiž autory jsou akad. malíř Luboš Synecký a výtvarník Vojtěch Berka. Dětské výjevy doplňují sluneční hodiny na jižní štítové části Věžiček.

Porubskou ulicí, kolem dvouletek, sejdeme k dalšímu souboru domů – k Oblouku. Při jeho navrhování se architekti inspirovali budovou Hlavního vojenského štábu na Palácovém náměstí v Petrohradu. Stavba, která díky napojení dvouletek z výšky připomíná srp, měla být „chloubou československého pracujícího lidu“.

Podle původních plánů měla budova sloužit jako hlavní a reprezentativní vstupní brána do nově budované Poruby a měla být napojena i na projektovanou dálnici Varšava–Vídeň. Ve své době Oblouk patřil k největším stavbám v Porubě, díky které se do nově rodícího se města sjížděli delegáti z různých zemí světa. 

Kromě originálně řešeného půlkruhového půdorysu s dominantní věží jsou bohatě členěná průčelí jednotlivých domů opatřena sgrafitovou výzdobou, jejichž autory jsou architekt Evžen Šteflíček a akademická malířka Ehbergová. Součástí stavby jsou rovněž dva průjezdy připomínající vítězné oblouky. Nad jedním z nich (směrem na Porubskou ulici) je umístěn terakotový reliéf soch v nadživotní velikosti Vstup do města od akad. sochaře Antonína Širůčka.

Menší „branou“ Oblouku projdeme na nábřeží SPB. Zdejší domy, které projektovali architekti pražského Státního ústavu pro projektování měst a vesnic Josef Pilař a Václav Hilský, se vyznačují architektonickou kresbou a zdobnými prvky, jako jsou portály, atiky, šambrány, římsy, bosáže a také sgrafita, která jsou dílem akad. malíře Stanislava Ježka i samotných architektů. Nad vchodovými dveřmi krášlí domy domovní znamení.

Jméno ulice z roku 1955 poukazuje na to, že budovy měly stát na břehu plánovaného vodního kanálu Odra–Dunaj, který měl být zvednutý o přibližně 20 metrů nad terén řeky Odry.

U sochy Úroda (Žena s klasy), díla Antonína Ivanského, odbočíme doprava na Budovatelskou ulici. Domy projektoval pražský Státní ústav pro projektování měst a vesnic – architekti Karel Prager a Pavel Bareš. Budovy jsou zde mj. zdobeny sgrafity – nad vchody čp. 448–451 jde o motivy květinových váz dekorující vrchní části domů, nad vchody čp. 463–469 do dvora lze spatřit sgrafitové lunety se zvířecí a rostlinnou tematikou.

Ze dvora Budovatelské ulice se dostaneme k domu čp. 473, jenž stojí na ulici Čs. exilu. Říká se mu skelet (podle nosné konstrukce stavby) nebo Dům železničářů (v 50. letech 20. století se do něj stěhovali hlavně zaměstnanci čs. drah se svými rodinami). Autory domu jsou architekti Jiří Kadeřábek a Jaroslav Kándl z pražského Stavoprojektu. Sgrafita navrhl architekt Jaroslav Kándl. Nejviditelnější jsou figurální sgrafita na jihozápadní stěně domu s náměty pionýrských aktivit. Zajímavý dekorativní prvek tvoří také ornamentální pás sgrafit umístěný nad okny nejvyšších pater střešní části domu na jeho východním a západním průčelí. Na římse portiku směrem od Urxovy ulice jsou umístěny sochy s názvem Pionýři, které vytvořil sochař Damian Pešan. 

Z ulice Čs. exilu dojdeme k parku Domu kultury Poklad, kde byl v květnu 2011 u příležitosti šedesátiletého výročí zahájení výstavby nové Poruby zasazen jinan dvoulaločný. Parkem dojdeme ke kulturnímu domu, jenž byl postaven podle projektu architektů Jiřího Petrusiaka a Vincence Vorla. Slavnostně byl otevřen 29. 12. 1961. Průčelí domu kultury zdobí sochy v nadživotní velikosti s názvem Nová společnost / Výstavba města. Autorem je akad. sochař Rudolf Kavan.

Došli jsme k poslední zastávce procházky sorelou. Od Domu kultury Poklad se můžeme například vydat Alšovou ulicí k autobusové zastávce na Alšovo náměstí nebo ulicí Matěje Kopeckého k ulici 17. listopadu, po které jezdí tramvaje.