Vycházku začneme u křižovatky ulice 17. listopadu a Hlavní třídy. (tram č. 7, 8, 9, 17 zastávka Hlavní třída, bus č. 40 zastávka Fakultní nemocnice).

Na výchozím bodu trasy se rozhlédneme. Západní stranu ulice 17. listopadu lemují od jihu Domov sester, kde sídlí vedení fakultní nemocnice, poliklinika fakultní nemocnice a Krevní centrum Fakultní nemocnice Ostrava (dříve transfuzní stanice – uvedená do provozu v roce 1965). Za ní vidíme část výškové budovy Fakultní nemocnice Ostrava s lůžkovými odděleními.  Nemocnice přijme ročně cca 50 000 pacientů a ambulantně ošetří cca 600 000 pacientů z celého kraje.

Hlavní třídu pohledově uzavírá budova auly VŠB–TUO, která byla dostavěná v roce 2006. Před budovou je umístěna skulptura nazvaná Myslitel na zeměkouli od Jaromíra Garguláka. Vedle auly v linii rovnoběžné s ulicí 17. listopadu jsou situovány další pavilony vysoké školy: knihovna a Geologický pavilon prof. F. Pošepného. Komplex budov končí u křižovatky ulice 17. listopadu s Opavskou ulicí výškovou budovou rektorátu VŠB–TUO. Výstavba tohoto rozsahem významného vysokoškolského komplexu začala v roce 1964.

Vydáme se po levém chodníku Hlavní třídy, která je hlavní kompoziční osou realizované výstavby a rovněž hranicí mezi prvním a druhým obvodem, které byly postaveny v 50. letech 20. století a jejich architektura je poplatná své době. Hlavním autorem projektů byl Ing. arch. Vladimír Meduna a kolektiv jeho spolupracovníků, kteří inspiraci a zkušenosti čerpali s ohledem na politickou situaci v naší zemi v Sovětského svazu.

Reprezentativní architektura je zdobena výraznými dekorativními motivy, sgrafitovou a sochařskou výzdobou a doplňkovými prvky, jako jsou mříže a zábradlí balkonů. Hlavním výrazovým prostředkem je klasicistně pojaté sloupoví a vysoké pilastrové řády. K horizontálnímu ukončení staveb byla používána atika s osovou gradací trojúhelníkových nebo stupňovitých štítů. Zajímavá je i původní barevnost staveb, která upřednostňuje barvy pískové a okrové v kombinaci s červenou terakotou a režnou šedobílou. Od září 2003 je architektonický komplex, kterým budeme procházet, součástí městské památkové zóny Poruba.

Rozměry Hlavní třídy byly odvozeny od pařížského diametru. Je široká 80 adlouhá1800 metrů. Má charakter městského bulváru. Ve své horní polovině je lemována převážně pěti a šestiposchoďovými reprezentativními obytnými domy, kdy v parteru jsou vytvořeny prostory pro občanskou vybavenost. Tím jsou dány předpoklady pro celodenní pohyb a pobyt obyvatel a návštěvníků Poruby. Středem Hlavní třídy je po celé její délce veden široký zelený pás s promenádními chodníky a lavičkami.  

Z průhledu mezi domy č. p. 683 a 684 se naskytne zajímavý pohled na sedmnáctipodlažní hmotově členěný dům, který byl dokončen a předán do užívání roku 1963. Architektonický projekt na tuto stavbu provedli Ing. arch. Alois Vašíček a František Novotný. Na tomto domě, v 60. letech nejvyšší budově v Severomoravském kraji, byla jako první v Porubě zkušebně nainstalována společná televizní anténa. K budově neodmyslitelně patří i známá restaurace Panorama, předaná do užívání v roce 1965, pod níž se nacházejí prodejny. Celý tento komplex byl vybudován na 350 metrů dlouhém a 150 metrů širokém Havlíčkově náměstí s promenádními chodníky, lavičkami a dětským areálem.

Po přibližně stu metrech se ocitneme na Alšově náměstí, v roce 1962 pojmenovaném po českém malíři Mikoláši Alšovi. Náměstí je součástí Hlavní třídy, kterou rozvíjí a obohacuje o plochu cca 160 m dlouhou a 70 m širokou. Severní část náměstí s parkovacími plochami je vydlážděná. Náměstí je ze severní strany pohledově uzavřeno průčelím devítiposchoďového domu. Jeho fasádu zdobí osmnáctimetrový reliéf od akad. sochaře Vladimíra Navrátila z roku 1963 nazvaný Kosmický věk. Jižní část náměstí má parkovou úpravu s chodníky a lavičkami. Od roku 1962 tento prostor dokresluje socha Hutník od akad. sochaře Antonína Ivanského.

Jižní část náměstí pohledově a kompozičně uzavírá Dům kultury Poklad, který byl postaven podle projektu Ing. arch. Jiřího Petrusiaka a Vincence Vorla a veřejnosti byl slavnostně předán 29. 12. 1961. Průčelí domu kultury zdobí sochy v nadživotní velikosti od akad. sochaře Rudolfa Kavana, vstupní halu bronzová socha sedící ženy nazvaná Žně od brněnského akad. sochaře Konráda Babraje.

Od Domu kultury Poklad se vrátíme Alšovou ulicí zpět a pokračujeme opět po levém chodníku Hlavní třídy v původním směru. Po dvou stech metrech dojdeme ke Galerii Dukla, která má své jméno po kinu, jež zde sloužilo veřejnosti od roku1960 do závěru roku 2002.

Přicházíme ke kruhovému objezdu, prvnímu v Ostravě. Jedná se o kruhovou křižovatku ulice Porubské a Hlavní třídy, vlevo za ním vidíme plochu přibližně 200 x 200 metrů. Tuto lokalitu lidé nazývají U Floridy po blízkém snack baru. Pro pořádání nejrůznějších akcí bylo v tomto prostoru vybudováno zastřešené pódium. Poblíž něj si můžeme prohlédnout umělecké dílo, které v červnu 2002 vytvořil valašskomeziříčský akad. sochař Miro Požar. Během 24 hodin chtěl vytvořit z dvoutunového pískovcového kvádru sochu v podobě ženského profilu, nazvanou Pro Porubu. Pro nepřízeň počasí pokus nevyšel, ale socha zde zůstala a zdobí Porubu.

Stranou zájmu veřejnosti a poněkud zapomenutě působí další umělecké dílo na tomto prostoru asi 20 metrů za sochou Pro Porubu. Je to stěna z pískovce s reliéfem, kterou v 60. letech 20. století vytvořil akad. sochař Vladislav Gajda.

Otočíme-li se a pohlédneme šikmo vzhůru, spatříme nad střešní římsou nárožního domu č. p. 567 na Hlavní třídě dvě sousoší v nadživotní velikosti (výška 3,5 metru) s tematikou kultury a zemědělství, jejichž tvůrci byli akad. sochaři Vladislav Gajda a Jiří Myszak. Po přechodu pro chodce přejdeme Hlavní třídu na protější chodník, kde je umístěno pískovcové sousoší na žulovém podstavci s názvem Sedící žena a muž (Podvečer), které v roce 1970 vytvořil akad. sochař Jindřich Wielgus.

Pokračujeme směrem ke kruhovému objezdu, u kterého odbočíme vlevo na Porubskou ulici. Naskytne se nám zajímavý pohled na jednu z nejznámějších porubských staveb – obytný soubor Věžičky postavený podle projektu Ing. arch. Borise Jelčaninova. Na tomto obytném souboru pozorujeme až přesycenost výtvarných a architektonických prvků, ale právě to z něj udělalo jednu z nejznámějších budov. Sgrafita na tomto obytném souboru jsou vytvořena podle návrhů Luboše Syneckého a Vojtěcha Berky. Na jižní štítové časti souboru se nacházejí sluneční hodiny.

Ve stínu stromů na ulici Matěje Kopeckého v těsné blízkosti Věžiček je umístěna na podstavci pískovcová socha v nadživotní velikosti od akad. sochaře Antonína Ivanského nazvaná Vinobraní.

Od Věžiček kráčíme dál Porubskou ulicí zastavěnou po obou stranách kasárensky vyhlížejícími domy, které byly postaveny na zkonfiskovaných polích hraběte Wilczka. Protože stavba tohoto vzorového hornického sídliště začala v období dvouletky (1947–1948), dodnes se tomuto uskupení říká dvouletky. 

Již z dálky jsme mohli zahlédnout nejznámější porubskou stavbu Oblouk, ve které byly první byty předány nájemníkům už v roce 1954. Tato kolosální obloukovitá budova, postavená podle projektu Ing. arch. Evžena Šteflíčka, připomíná objekt petrohradské admirality. Podle původních plánů měla sloužit jako hlavní a reprezentativní vstupní brána do nově budované Poruby a měla být napojena i na projektovanou dálnici Varšava–Vídeň. Projekty se však změnily, a tak porubský Oblouk je dnes trochu stranou hlavních dopravních tepen. Přesto jde o nejznámější a s Věžičkami nejfotografovanější objekt, který se nejčastěji objevuje na porubských pohlednicích.

Po prohlídce Oblouku projdeme jeho západním a vstoupíme na nábřeží SPB. Obytné domy na nábřeží po naší levici jsou vyzdobeny sgrafity akad. malíře Stanislava Ježka a architektů Josefa Pilaře a Václava Hilského. Nad vchodovými dveřmi zdobí budovy domovní znamení s nejrůznějšími motivy. Mezi domy č. p. 452 a 446 stojí socha z pískovce v nadživotní velikosti od akad. sochaře Antonína Ivanského nazvaná Úroda.

Nejbližším průchodem vstoupíme do Zámeckého parku a můžeme si prohlédnout druhou nejstarší stavbu Poruby – zámek, který na místě bývalé tvrze v roce 1573 dal postavit Ondřej Bzenec z Markvartovic. Rodový znak Bzenců (okřídlená ryba) a letopočet výstavby se dochovaly do dnešních dnů nad vchodem do čelní budovy zámku. Po smrti Ondřeje Bzence přešlo vlastnictví Poruby a zámku v roce 1599 na Jindřicha Vaneckého z Jemničky a jeho potomky. V roce 1659 sňatkem s Ludmilou Konstancií Vaneckou se stal novým vlastníkem Poruby a zámku Jiří Fridrich Skrbenský z Hříště. Roku 1690 od Skrbenských koupil ves  i se zámkem Václav hrabě Oppersdorf. V roce 1729 se novým vlastníkem Poruby a zámku stal Jindřich Vilém Wilczek. Rod Wilczků vlastnil zámek až do roku 1945 a z jeho panování nám zůstala památka v podobě erbu rodu Wilczků nad vchodem do pravého křídla zámku. Po konfiskaci Wilczkova majetku se majitelem zámku stala obecní samospráva a v jeho prostorách vybudovala nouzové byty občany Poruby z vybombardovaných domů. Třicet let pak, až do havárie stropu, prostory zámku využívala lidová škola umění. V roce 1978 získal zámek nového majitele, a to Stavební a bytové družstvo Poruba. V polovině 80. let 20. století přestalo mít družstvo o zámek zájem a objekt chátral. V roce 1990 koupil k demolici určenou renesanční stavbu soukromník Statis Prusalis a obrovskými náklady ji adaptoval.  

Od zámku pokračuje vycházka k nejstaršímu porubskému objektu, a to ke kostelu sv. Mikuláše, který je od zámku vzdálen asi 400 metrů. Dojít ke kostelu můžeme Zámeckým parkem nebo po nábřeží SPB. K samotnému kostelu, mimochodem po kostelu sv. Václava v Moravské Ostravě druhému nejstaršímu ostravskému kostelu, vstoupíme jedním ze tří vchodů na původní porubský hřbitůvek, na kterém jsou hrobky několika porubských rodin, památník obětem druhé světové války z porubské farnosti a ocelový zvon sv. Antonín z roku 1919.

Prohlídkou kostela končí trasa, během které jsme se seznámili s nejstaršími památkami Poruby i s výstavbou ve stylu socialistického realismu z 50. let minulého století.

Zpracoval Jiří Lexa