1.4.2009 – Porubská učitelka roku sbližuje seniory s dětmi
Dagmar Petřková převzala ocenění z rukou porubského místostarosty Petra Jedličky.
„Ukliď si tu láhev s pitím,“ umravňuje jednoho z žáků, když bezprostředně po zvonění brousí mezi lavicemi. Pak si vezme do ruky učebnici a ponoří se do vysvětlování vzorců a výpočtů. Při pohledu na šumící třídu plnou pubescentů jí není co závidět. Ona ale shovívavě podotýká: „Deváťáci jsou už mnohem klidnější, na rozdíl od sedmáků a osmáků, se kterými puberta doslova cloumá a je potřeba je ještě vychovávat. U deváťáků už jen sklízím plody své práce.“
V její hlavě se před časem zrodil nápad, jak využít potencionálu dětí k prospěšné věci. Do počítačových kurzů, které pořádala pro seniory, si na pomoc při jejich výuce přizvala své žáky. „Když jsem poprvé předstoupila před seniory, kteří v životě na počítači nepracovali, a viděla jsem, jak s ním zacházejí, tak mi rostly vlasy,“ říká v žertu. „Tak mne napadlo, jak pro ně musí být těžké s počítačem začít. A že by potřebovali někoho k ruce, kdo by jim všechno vysvětlil a krok po kroku je vedl. Věděla jsem, že sama to nezvládnu, proto jsem oslovila děti. A ony souhlasily, že mi pomohou,“ zvážní a hrdě se rozhlíží po své třídě. Žáci skromně mlčí. Rozpovídají se až ve chvíli, kdy přijde řeč na dovednosti penzistů. „Moje babička měla problém, neuměla udělat dvojklik myší,“ hlásí se dívka v zadní lavici. „Můj senior se učil hrozně pomalu, ale byla s ním sranda,“ doplňuje další žačka.
Při gratulacích od členů rady porubského městského obvodu, kteří ji ocenili titulem Výrazná pedagogická osobnost, je Dagmar Petřková lehce nesvá. Na oficiality si nepotrpí. Mnohem lépe se prý cítí mezi žáky anebo ve své oblíbené posilovně, kde pravidelně trápí tělo. „Kantořinu dělám už třiadvacet let. Na tuto práci musím být zdatná nejen psychicky, ale i fyzicky,“ uzavírá s úsměvem.